ECLI:CZ:US:1996:3.US.304.95
sp. zn. III. ÚS 304/95
Usnesení
III. ÚS 304/95 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu české republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky R.Š., zastoupené advokátkou JUDr. M.P., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudků Okresního soudu v České Lípě ze dne 24.11.1994, čj. 10 P 548/87-228, a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 11.9.1995, čj. 29 Co 416/95-255, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vyplývajícího z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 24.11.1994, čj. 10 P 548/87-228, byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení pěstounské péče a svěření nezletilé dcery S. do její výchovy. Při svém rozhodování vycházel okresní soud ze zjištění, že rozhodnutím téhož soudu ze dne 28.11.1990, čj.10 P 548/87-78, byla nezletilá S. svěřena do pěstounské péče své babičky E.Ch. Babička, E.Ch., s návrhem matky nesouhlasila, otec dítěte, P.Š., souhlasil za předpokladu, že poměry matky stran výchovy nezletilé budou pro nezletilou příznivé. Dále soud vycházel z výslechu svědků, důkazu soudním znalcem z oboru dětské psychologie a zpráv O.ú. v L., ZŠ v B. a M.ú. v B. i z výslechu samotné nezletilé.
Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, ve kterém uváděla, že provedeným dokazováním bylo nesporně zjištěno, že poměry na straně matky doznaly změny v její prospěch, upravily se natolik, že nelze mít pochybnosti o stabilitě stávajícího rodinného prostředí matky. Proti tomu stojí narušené a neurovnané poměry na straně pěstounky, která se rozešla se svým druhem, má soudní výpověď z bytu a dochází k ní jiný muž. Vytýká
III. ÚS 304/95
soudu, že nevzal v úvahu ani skutečnost, že pěstounka nadměrně požívá alkoholické nápoje. Měla za to, že soud hodnotil provedené důkazy jednostranně ve prospěch pěstounky, nikoliv ve prospěch nezletilé s tím, že změna výchovy by mohla do psychického vývoje dítěte nepříznivě zasáhnout.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec svým rozhodnutím ze dne 11. 9. 1995, č.j. 29 Co 416/95 - 255, potvrdil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 11. 1994, č.j. 10 P 548/87-228. V odůvodnění svého rozhodnutí potom uvedl, že nebylo prokázáno zhoršení bytových poměrů pěstounky. Pokud jde o vztah babičky k novému partnerovi, neovlivňuje nepříznivě kvalitu výchovného prostředí pro dítě. Z tohoto pohledu je rovněž nerozhodné, zda je pěstounka absolutní abstinentkou, nebo zda příležitostně alkohol požije. Zprávy dotázaných orgánů se o alkoholu nezmiňují. Ve prospěch zachování pěstounské péče hovoří především zájem dítěte, který je základním hlediskem při rozhodování soudu o výchově nezletilých. Nezletilá S. má nejintenzivnější citový vztah k babičce, v její výchově se po stránce psychické i fyzické dobře rozvíjí a nezletilá je emocionálně vázána i ke svému okolí (škola, kamarádi). Citová vazba
k matce a její rodině není doposud zcela rozvinuta, o čemž svědčí i opakovaná stanoviska nezletilé, že chce zůstat ve výchově babičky. Nezletilá je ve věku 10 let, takže její úsudek již není v dané věci zanedbatelný. Nelze nechat bez povšimnutí, že babička převzala nezletilou do své výchovy v době, kdy jí byly dva roky a čtyři měsíce, takže nezletilá je ve faktické výchově babičky od útlého věku, a to více než sedm let. Během této doby musela babička plnit ve výchově dítěte i roli matky a mezi ní a dítětem se vytvořila pevná citová vazba. Samotné zjištění, že matka, která se znovu provdala a založila rodinu, má vytvořeny dobré materiální podmínky pro svěření dítěte do své výchovy, ještě nezakládá důležitý důvod pro zrušení pěstounské péče. Zákon o rodině sice přiznává rozhodující úlohu ve výchově dětí rodičům, avšak toto hledisko nelze paušálně stavět nad zásadu zakotvenou v ust. §26 odst. 3 zákona o rodině, podle kterého soud při rozhodování o právech a povinnostech rodičů přihlédne k tomu, aby byly zajištěny nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte.
Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž poukazuje především na to, že obecné soudy svými rozsudky porušily její ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod - právo na výchovu a péči její nezletilé dcery S.S. Podle tohoto ustanovení péče o děti a jejich výchova je právem rodičů. Stejně tak děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči, pouze ve výjimečných případech lze svěřit dítě do náhradní péče jiných osob než rodičů. Podle §45 odst. 2 zákona č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči, v platném znění, lze tak učinit v případě, kdy není rodiči zabezpečena řádná výchova dítěte a jestliže to zájem dítěte vyžaduje. Pěstounem se může stát pouze občan, který má osobní předpoklady, zejména morální a zdravotní, pro zajištění řádné výchovy dítěte, a který způsobem svého života a života rodiny, v níž bude vychováváno
zaručuje, že bude pěstounskou péči
III. ÚS 304/95
vykonávat ku prospěchu dítěte a v souladu se zájmy společnosti. Důležitým důvodem ke zrušení rozhodnutí o výkonu rodičovských práv je změna poměrů. Podle současné právní praxe úvaha soudu o nutnosti změny dosavadního výchovného prostředí dítěte musí vycházet z bezpečného zjištění, zda je tato změna pro další vývoj dítěte vhodná. V daném případě pěstounská péče nezl. dcery S. byla nařízena proto, že stěžovatelka, jako matka nezletilé, nemohla pro tehdejší tíživé osobní poměry zajistit náležitou péči o nezletilou, s pěstounskou péčí své matky E.Ch. proto souhlasila. V době, kdy se její osobní a rodinné poměry stabilizovaly, rozhodla se nezletilou vychovávat spolu se svým nynějším manželem P.Š., neboť k ní má mateřský vztah, stejně jako ke svým dvěma menším dětem z posledního manželství. Její manžel ji v tomto snažení podporuje. Dále stěžovatelka polemizuje se závěry, které soudy z provedeného dokazování vyvodily a dovozuje, že odvolací soud důkazy hodnotil zcela v neprospěch nezletilé. Stěžovatelka nabídla Ústavnímu soudu další důkazy, které měly podepřít její tvrzení, že došlo, respekt. dojde, ke zhoršení sociální situace pěstounky. Rovněž namítá, že znalecký posudek soudního znalce z oboru psychologie byl v době rozhodování krajského soudu již málo aktuální. Důsledkem nesprávných rozhodnutí soudů bylo podle stěžovatelky porušení jejího základního práva matky, zaručeného čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se domnívá, že zrušení pěstounské péče je za daných podmínek nejen žádoucí, ale nesnese odkladu. Žádá Ústavní soud, aby její věc upřednostnil jako věc, která je naléhavá. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky obou soudů zrušil.
Jak plyne ze spisu Okresního soudu v České Lípě, sp.zn. 10 P 548/87, obecné soudy se věcí nezletilé S.Š. zabývaly velmi důkladně, bylo provedeno obsáhlé dokazování, zkoumaly se podmínky pro výchovu nezletilé jak u pěstounky, tak u matky, a to se závěrem, že výchovné podmínky jsou u pěstounky vytvořeny lepší a pro nezletilou vhodnější.
Na tomto místě je třeba opakovaně zdůraznit, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu
nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (č1. 38 Ústavy ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudu (č1.82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Do úvahy přicházející pochybení v naznačeném směru však Ústavní soud neshledal, a na tomto místě nutno uvést, že prováděné dokazování co do kvality i rozsahu odpovídalo zákonu, z jeho mezí potom zjevně nevybočilo stejně jako hodnocení provedených důkazů. Ustanovení §132 o.s.ř. bylo
III. ÚS 304/95
bezpochyby obecnými soudy v dané věci respektováno, jak plyne ze
samotného spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 10 P 548/87, i rozhodnutí v něm obsažených.
Ustanovení č1. 32/4 Listiny základních práv a svobod určuje, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Obdobné ustanovení obsahuje i č1. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (uveřejněné pod č. 104/1991 Sb.). Právo dítěte na zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu je zakotveno i v Deklaraci práv dítěte, přijaté OSN v roce 1959. Předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí (tedy i činnosti soudů), musí být zájem dítěte. Smyslem dotčených ustanovení Listiny, Úmluvy o právech dítěte i Deklarace práv dítěte je zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže soud v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je v zájmu dítěte.
Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se ve svém rozhodování zabývaly především zkoumáním tohoto zájmu dítěte, obsáhle zjišťovaly, které prostředí (zda u matky či pěstounky) bude pro další vývoj dítěte vhodnější a dospěly k závěru, že změna výchovného prostředí by dítěti v současné době neprospěla. Vycházely tedy z ústavně stanovených hledisek, přičemž nutno souhlasit i se závěry obecných soudů ohledně budoucí výchovy nezletilé, tedy s úvahou týkající se postupného zvykání nezletilé na prostředí, ve kterém žije její matka a které by v budoucnu mělo prospívat právě nezletilé samotné.
Z těchto okolností nelze napadeným rozhodnutím obecných soudů vytknout porušení ústavních principů obecně, stejně tak ani porušení navrhovatelkou uváděného čl. 32/4 Listiny základních práv a svobod. Práva navrhovatelky jako matky byla ve smyslu čl. 32/4 Listiny základních práv a svobod omezena právě jen rozhodnutím soudu a na základě zákona a to způsobem, který z mezí zákona nevybočil a respektuje především zájmy nezletilé.
S ohledem na uvedené nezbylo proto Ústavnímu soudu než s konstatováním, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43/1 c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 1996
JUDr.Vladimír Jurka
soudce Ústavního soudu ČR