ECLI:CZ:US:1996:3.US.310.95
sp. zn. III. ÚS 310/95
Usnesení
III. ÚS 310/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci stěžovatelky Mgr. D.K., zastoupené advokátkou JUDr. P.T., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 29.12.1995 podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.9.1995, čj.16 Co 419/95, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15.5.1995, čj.19 C 163/89. Navrhovatelka uvádí, že Ústavní soud by se měl její stížností zabývat ze tří hledisek: průtahy v jednání okresního soudu, nevhodné chování soudců a soudních znalců, porušení důstojnosti soudního řízení a porušení lidských práv.
Na základě výzvy Ústavního soudu stěžovatelka svou stížnost dne 5.2.1996 doplnila tak, že postupem soudů byly porušeny čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 1, č1. 3 odst. 3, č1. 9 odst. 1, čl. 28, č1. 30, čl. 31 a č1. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15.5.1995, čj. 19 C 163/89-117, byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná navrhovatelce dopisem jejího tehdejšího zaměstnavatele, V., dne 30.5. 1989 proto, že v době od 11.4.1989 do 30.5.1989 nenastoupila do práce po skončení pracovní neschopnosti a zaměstnavatel tuto dobu považoval za neomluvenou absenci a tedy za závažné porušení pracovní kázně, je neplatná. Namítala, že její zdravotní stav byl tak špatný, že jí neumožňoval do práce nastoupit. Při svém rozhodování vycházel okresní soud z důkazů provedených výpověďmi svědků, listinnými důkazy, znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví, soudním spisem Krajského
soudu Ostrava a pod. Dovodil, že výpověď byla dána stěžovatelce v souladu s platnými právními předpisy. V průběhu řízení dne 31.5.1990 stěžovatelka podala návrh na vyloučení soudce z projednávání věci, který krajský soud
III. ÚS 310/95 usnesením dne 19.11.1990 pod čj. 19 C 163/89-67 zamítl.
Navrhovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání, v němž poukazovala na to, že její zdravotní stav byl v době, kdy nechodila po skončení pracovní neschopnosti do práce, neuspokojivý. Zpochybnila posudek znalce, přiložila fotokopie jiných lékařských posudků a nálezů posudkových komisí sociálního zabezpečení (vydaných v souvislosti s přiznáním invalidního důchodu), namítala, že postupem lékařů byl porušen Kodex práv pacientů, který byl vypracován v návaznosti na Listinu základních práv a svobod. Svou nepřítomnost v práci řádně omluvila prostřednictvím manžela. Žádala proto, aby odvolací soud rozhodl, že výpověď jí daná zaměstnavatelem dne 30.5.1989 je neplatná.
O odvolání stěžovatelky pak rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který svým rozsudkem ze dne 21.9.1995 čj. 16 Co 419/95-138 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle krajského soudu rozhodl okresní soud na dostatečném skutkovém základě a správné je i právní posouzení věci. Nesouhlas stěžovatelky se znaleckým posudkem nečiní posudek nepravdivým a neodborným. Posudek je důkaz a soud z něj vychází, pokud není jiným věrohodným důkazem vyvrácen nebo zpochybněn. Takový jiný důkaz nebyl předložen. Fotokopie jiných lékařských posudků, připojené k odvolání, nejsou důkazy způsobilé změnit skutkový stav zjištěný okresním soudem, ani právní posouzení věci. Část těchto posudků byla již založena ve spise a soudní znalec při vypracovávání vlastního posudku k nim přihlížel.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dne 28.11.1995 (tedy před podáním ústavní stížnosti) dovolání. V něm uvádí, že se ze zdravotních důvodů nemohla účastnit jednání dne 21.9.1995, při kterém Krajský soud v
Ostravě, jako soud odvolací, vynesl rozsudek a neměla tedy možnost obhájit své odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě. Krajský soud její žádost o stanovení jiného termínu jednání neakceptoval, což stěžovatelka považuje za nedemokratické a protizákonné. Dále stěžovatelka v dovolání rozsáhle rozebírá svůj zdravotní stav v inkriminované době, polemizuje opět se znaleckým posudkem a s některými tvrzeními krajského soudu, uvedenými v odůvodnění jeho rozsudku. Okresní soud v Ostravě svým usnesením ze dne 22.12.1995, čj. 19 C 163/89-147, vyzval stěžovatelku, aby dovolání ve smyslu §237 a násl. o.s.ř. doplnila. Dne 1.2.1996 stěžovatelka dovolání doplnila. V doplnění uváděla, že soudy rozhodovaly ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu, že odvolací soud pochybil, když nezahájil řízení, které by odstranilo určité, stěžovatelkou tvrzené, rozpory v důkazech, a že ačkoliv se osobně i telefonicky omluvila z jednání krajského soudu a požádala o jeho odložení, nebylo jí vyhověno, čímž bylo naplněno ust. §237 bod f) o.s.ř. Podle sdělení právní zástupkyně navrhovatelky ze dne 27.2.1996 Vrchní soud o dovolání doposud nerozhodl.
Dne 29.12.1995 podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž poukazuje na to, že jednání před Okresním soudem v Ostravě se protahovalo. Okresní soud určoval postupně několik soudních znalců, kteří z různých důvodů posudek nemohli vypracovat. Ten, který posudek nakonec vypracoval, jej vyhotovil až za pět měsíců.
III. ÚS 310/95
Jednání dne 19.12.1990 se nemohla účastnit, protože byla hospitalizována v nemocnici. Protože zároveň probíhalo před Krajským soudem v Ostravě soudní řízení o přiznání invalidity, byl spis okresního soudu zapůjčen k tomuto jednání, čímž opět došlo k průtahům v řízení, na což si stěžovala u předsedy Okresního soudu v Ostravě. Dále stěžovatelka uvedla, že soudcové a soudní znalci se chovali nevhodně, překrucovali výpovědi nebo je neúplně zaznamenávali. Stěžovatelka zpochybňovala postup soudního znalce při vypracovávání znaleckého posudku a konečně namítala porušení důstojnosti soudního jednání. Ústavní soud vyzval dne 17. ledna 1996 stěžovatelku, aby odstranila vady návrhu. To se stalo dne 5.2.1996. V doplnění návrhu stěžovatelka namítala, že rozsudky obecných soudů byly porušeny čl. 90 a 96
Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 3 a čl. 9 odst. 1, č1. 28, č1. 30, čl. 31, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Na tomto místě je třeba podotknout, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 90 Ústavy ČR) a že tudíž nemůže vykonávat přezkumné pravomoci nad jejich činností, to však jen za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jelikož stěžovatelka namítala ve stížnosti porušení těchto práv, Ústavní soud se její stížností zabýval. Především zkoumal formální předpoklady projednávání ústavní stížnosti podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR (§72 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Podle ustanovení §75 odst. 1 téhož zákona je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp.zn. 19 C 163/89, vyplývá, že stěžovatelka podala ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti, dne 28.11.1995 i dovolání. O tomto dovolání nebylo doposud rozhodnuto. Teprve dne 29.12.1995 podala stěžovatelka ústavní stížnost. Je tedy otázkou, zda v době podání ústavní stížnosti již vyčerpala stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv dává. Jak opakovaně judikoval Ústavní soud, lze dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, jen tehdy, jestliže jej zákon připouští. Navrhovatelka podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě čj. 16 Co 419/95-138, jak sama uvádí, z důvodů uvedených v §237 písmena a) a f) o.s.ř., tedy proto, že bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, a že ji byla postupem soudu odňata
možnost jednat před soudem. V doplnění dovolání ze dne 1.2.1996 potom dovozuje přítomnost dovolacích důvodů.
III. ÚS 310/95
Ústavní soud není za tohoto stavu oprávněn se zabývat věcným zkoumáním argumentů navrhovatelky a z nich dovozovat, zda dovolání bylo či nebylo v dané věci přípustné. Kdyby ústavní soud meritorně zkoumal dovolání a rozhodoval o jeho přípustnosti, zasahoval by tím do pravomoci Nejvyššího soudu a do jisté míry i předznamenával jeho rozhodnutí ve věci, což by bylo v rozporu s ústavními principy. Musí vycházet z toho,
že dovolání jako opravný prostředek je v určitých případech připuštěno [tak i ustanovení §237 o.s.ř. "Přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí" s tím, dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže a) bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, f) účastníku řízení byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem]. Navrhovatelka se domnívá [s odvoláním na §237 písmeno f) o.s.ř.), že zde uvedené dovolací důvody existují, a proto dovolání jako procesní prostředek k obraně svých práv využila. Skutečnost, že Nejvyšší soud může event. rozhodnout, že dovolací důvod nebyl ve skutečnosti dán, nemá pro posouzení ústavní stížnosti význam, protože důvody, uváděné stěžovatelkou v dovolání, respekt. jeho doplnění, jsou takové, že dle jejího názoru mohou vést k rozhodnutí, kterého se domáhá. V takovém případě lze proto dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Jelikož stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ještě dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o jejím dovolání, Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyužila všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
S ohledem na uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než v daném stadiu řízení návrh jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písmeno f), zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. V této souvislosti je na tomto místě třeba uvést, že stěžovatelce pochopitelně nic nebrání v tom, aby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání případně napadla samostatnou ústavní stížností.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR