ECLI:CZ:US:1996:3.US.312.95
sp. zn. III. ÚS 312/95
Usnesení
III. ÚS 312/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. M.S., zastoupené advokátkou JUDr. V.M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 350/94, ze dne 2. 10. 1995, mimo ústní jednání dne 14. 2. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která jinak, vyhovovala zákonným podmínkám pro její věcné projednání (§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.), domáhá se stěžovatelka zrušení pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 350/94, ze dne 2. 10. 1995, s odůvodněním, že tímto pravomocným rozhodnutím krajský soud, jako orgán veřejné moci, porušil její ústavně zaručené základní právo vyplývající z ust. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když jako příslušný soud povolán k přezkumu správního rozhodnutí (tedy. rozhodnutí O.ú. V.) rozhodl rozsudkem ve smyslu ustanovení §250f o. s. ř., bez nařízení jednání, jehož by se mohla stěžovatelka zúčastnit a při něm se vyjádřit ke všem
III. ÚS 312/95
prováděným důkazům. Dále stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá nesprávné hodnocení důkazů Krajským soudem v Brně, které se mělo týkat posouzení okolností, za nichž došlo k projednávání dědictví po zemřelém F.M. a přechodu jeho nemovitosti na stát ve smyslu ustanovení §462 obč. zák.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 350/94, který si Ústavní soud vyžádal, je patrno, že rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu V., sp. zn. 13-321/91-201, ze dne 24. 6. 1994, nebyla schválena dohoda o vydání nemovitosti, kterou uzavřeli dne 20. 5. 1992 (v souladu s ustanovením §9 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., v úplném znění zákona č. 195/1993 Sb.), JZD S., zastoupené J.M., místopředsedou družstva, a ing. arch. J.S., ing. M.S. a vlastnictví stěžovatelky k nemovitostem v obci R., kat. území T., zapsané na listu vlastnictví č. 60, tak nebylo obnoveno.
Proti uvedenému rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu podala stěžovatelka spolu s ing. arch. J.S. odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, který svým usnesením sp. zn. 29 Ca 496/94 ze dne 10. 8. 1994 vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Brně k dalšímu projednání, a tento krajský soud posléze ve věci rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem.
Ústavní soud se předně zabýval opodstatněností ústavní stížnosti ve vztahu k závěrům stěžovatelky, jak tyto jsou vyjádřeny v její ústavní stížnosti a zde nezbývá než konstatovat, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě vede právní a skutkovou polemiku se závěry obecného soudu a správního orgánu, které uplatněný restituční nárok zamítly.
III. ÚS 312/95
Ústavní soud již několikrát ve svých rozhodnutích (např. III. ÚS 23/93, IV. S 113/94) vyslovil, že není soudem nadřízeným soudům obecným a dále za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn k zásahu do jurisdikční činnosti obecných soudů (orgánů veřejné moci).
Předpokladem takovéhoto zásahu je, že obecné soudy (orgány veřejné moci) ve svém rozhodnutí postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a porušily procesní ustanovení, (konkrétní procesní předpisy), v tomto případě občanský soudní řád.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 83 a 91 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a jako takový není další instancí obecného soudnictví a nepřísluší mu svými rozhodnutími, pokud není shledáno jednání obecných soudů v rozporu s citovanou hlavou pátou Listiny základních práv a svobod, zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; za předpokladu, že soudy postupují v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., nespadá proto do pravomoci Ústavního soudu, aby hodnotil obecnými soudy provedené hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdyby se s takovými hodnoceními sám neztotožňoval.
Podstatnou otázku pro posouzení ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud zejména v tom, zda obecný soud postupoval v souladu s občanským soudním řádem v ust. §250f, a zda při jeho aplikaci nedošlo k porušení ustanovení, obsaženého v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti, aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Ustanovení §250f o. s. ř. zmocňuje obecné soudy k tomu, aby za předem stanovených podmínek; které jsou povinny respektovat, při přezkumu rozhodnutí správních orgánů, rozhodly bez nařízení jednání na základě správného a úplně zjištěného skutkového stavu ve správním řízení a za předpokladu, že se
III. ÚS 312/95
jedná o případ jednoduchý. Ustanovení §250f o. s. ř. je nepochybně průlomem do zásady veřejnosti a ústnosti veřejného jednání, jakož i do zásady bezprostřednosti, a proto je třeba v zákoně stanovené podmínky pro jeho použití vykládat velmi přísně a obecné soudy jsou povinny zkoumat, zda jsou splněny náležitosti pro projednání věci bez nařízení jednání v souladu s citovaným ustanovením občanského soudního řádu.
Z předloženého spisu Krajského soudu v Brně, který obsahuje rovněž materiály týkající se správního řízení před O.ú. V., pozemkovým úřadem, Ústavní soud zjistil, že v průběhu správního řízení byl zjištěn skutkový stav správně a úplně, což stěžovatelka nezpochybňuje ani ve své ústavní stížnosti a nenavrhuje ani doplnění řízení provedením dalších důkazů; tím byla splněna první podmínka pro projednání žaloby krajským soudem bez nařízení jednání. Pokud jde o podmínku jednoduchosti, zkoumal Ústavní soud zejména okolnosti, za nichž došlo v původním dědickém řízení, ohledně nemovitosti, patřících do vlastnictví zemřelého, k rozhodnutí o nabytí vlastnictví státu dle ust. §462 obč. z. jako odúmrtí.
Původní dědické řízení bylo vedeno před bývalým SN a bylo v něm rozhodnuto dne 23. 9. 1975 rozhodnutím pod sp. zn. 2 D 336/75 tak, že stát nabyl vlastnictví k nemovitostem dle §462 obč. z. Tímto rozhodnutím bylo toto původní řízení pravomocně skončeno, aniž případně jiné osoby, které by uplatňovaly nárok na majetek, který byl předmětem dědického řízení, využily proti citovanému rozhodnutí práva opravných prostředků.
Ústavní soud má proto za nepochybné, že dědické řízení bylo pravomocně skončeno rozhodnutím bývalého SN, a že toto rozhodnutí bylo akceptováno všemi zúčastněnými stranami včetně stěžovatelky nebo ing. arch. J.S., který jako druhý uplatňoval nárok na vydání již dříve uvedených pozemků.
III. ÚS 312/95
Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že ani krajský soud nemohl vycházet z jiného skutkového stavu věci, než který se podává z citovaného rozhodnutí bývalého SN a za těchto okolností jeví se pak samotné restituční řízení jako věc jednoduchá, čímž je splněna i druhá podmínka pro projednání návrhu na přezkum správního rozhodnutí dle ust. §250f o. s. ř., tedy bez nařízení jednání a bez projednání věci za přítomnosti účastníků.
Ústavní soud neshledává v postupu obecného soudu porušení ústavních principů obsažených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod čl. 38 odst. 2, neboť postupem obecného soudu byly respektovány kautely citovaného ustanovení občanského soudního řádu, které umožňuje projednání věci bez nařízení jednání (za stanovených podmínek); nespadá proto do pravomoci Ústavního soudu do zákonného postupu obecného soudu jakkoli zasahovat.
Ústavní stížnost je proto nutno z důvodů uvedených v tomto usnesení považovat za zjevně neopodstatněnou, a proto nezbylo než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 14. 2. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu