ECLI:CZ:US:1996:3.US.35.96
sp. zn. III. ÚS 35/96
Usnesení
III. ÚS 35/96-8
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele J.D., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., o návrhu ze dne 22. ledna 1996, takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 6. února 1996, se navrhovatel domáhal přezkoumání a zrušení rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 6 C 134/90-84, ze dne 26. března 1993, a Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 520/93, ze dne 31. srpna 1995. Vyslovil přesvědčení, že těmito rozsudky soudy porušily jeho právo, zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v čl. 1 Dodatkového protokolu úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a byly vydány v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovením §100 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení,
I
III. ÚS 35/96-9
jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li, že jde o návrh zjevně neopodstatněný /§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb./.
S ohledem na obsah stížnosti, na citovaná ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., jakož i na stanovisko, jež Ústavní soud České republiky zaujal ve svých rozhodnutích /III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 aj./, byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a byl ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy /čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb./, proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činností postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod /čl. 83 Ústavy/. Z ústavního principu nezávislosti soudů /č1. 82 Ústavy/ vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu; jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci ústavního soudu ČR "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval /III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95/.
Pro výše uvedené a obsah spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 6 C 134/90 byla stížnost navrhovatele shledána zjevně neopodstatněnou. Obecné soudy se nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, když v provedeném řízení a na základě hodnocení provedených
III. ÚS 35/96-10
důkazů dospěly k rozhodnutí o důvodnosti a včasnosti uplatněného nároku na vrácení daru, a tedy k určení, že žalobkyně je vlastnicí ideálních částí nemovitosti, původně darovaných stěžovateli.
Ústavní soud z těchto důvodů rozhodl tak, jak ve výroku obsaženo (§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 25. března 1996
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj