ECLI:CZ:US:1996:3.US.36.96
sp. zn. III. ÚS 36/96
Usnesení
III. ÚS 36/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.M., zastoupené advokátem JUDr. A.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. 22 Ca 268/95, mimo ústní jednání dne 13. 8. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, které bylo doručeno Ústavnímu soudu ČR dne 6. 2. 1996, podala stěžovatelka ústavní stížnost směřující proti pravomocnému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. 22 Ca 268/95, s odůvodněním, že citovaným rozhodnutím nebylo vyhověno její restituční žádosti a nebyly jí vydány pozemky, jejichž vydání se svým restitučním nárokem domáhá.
Protože podání stěžovatelky nesplňovalo formální podmínky předepsané zákonem jako podstatné - náležitosti pro věcné projednání ústavní stížnosti (§34 odst. 1, 2 a §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a stěžovatelka nepředložila plnou moc svého právního zástupce (§30 odst. 1 zák.
č. 182/1993 Sb.), byly stěžovatelce uvedené formální vady vytknuty přípisem soudu ze dne 5. 3. 1996 a stěžovatelce byla stanovena přiměřená lhůta k odstranění vad podání v trvání 60 dnů (§41 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.). Nato stěžovatelka podáním ze dne 1. 4. 1996 požádala o prodloužení stanovené lhůty k odstranění vad podání, zejména z důvodů předložení plné moci svého právního zástupce, s odůvodněním, že advokáti, na něž se se svou žádostí o právní zastoupení obrátila a které ve svém podání uvádí, právní zastoupení odmítli a ve stanovené lhůtě proto není schopna vyhovět podmínce stanovené ust. §30 zák. č. 182/1993 Sb. a předložit plnou moc svého právního zástupce. S ohledem na uvedenou skutečnost přípisem soudu ze dne 11. 4. 1996 byla stěžovatelce prodloužena lhůta k předložení plné moci jejího právního zástupce o dalších 60 dnů.
Následné podání, které již splňovalo náležitosti stanovené citovaným zákonem pro věcné projednání a bylo doručeno Ústavnímu soudu ČR dne 13. 6. 1996, tedy ve stanovené lhůtě k odstranění vad podání, domáhá se stěžovatelka zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. 22 Ca 268/95, s odůvodněním, že citovaným rozsudkem byl porušen čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod a bylo tedy porušeno její základní právo dle citovaného článku Listiny základních práv a svobod. Porušení základního práva a čl. 11 Listiny základních práv a svobod spatřuje stěžovatelka v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zrušeno rozhodnutí O.ú. v K., - pozemkového úřadu ze dne 13. 2. 1995, č. j. Pú-1734/R-599/92-Ha, a věc tomuto správnímu orgánu vrácena k dalšímu řízení. Dále pak v odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že porušení jejího základního práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod se měl dopustit Krajský soud v Ostravě tím, že zaujal odlišný právní názor od právního názoru stěžovatelky a s ohledem na tu skutečnost, že dle ust. §250r o. s. ř. je správní orgán právním názorem krajského soudu vázán, nebude její restituční žádosti vyhověno a předmětné pozemky jí nebudou vydány. Konečně pak ve své ústavní stížnosti vede polemiku s tímto právním názorem Krajského soudu v Ostravě.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda postupem soudu tak, jak byl v ústavní stížnosti naznačen, jako orgánu veřejné moci, skutečně došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, v kladném případě kterých. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka právně zastoupena advokátem ve své ústavní stížnosti v podstatě vede pouze obecnou polemiku s právními závěry krajského soudu z toho důvodu, že s těmito závěry se neztotožňuje, byť bylo rozsudkem krajského soudu jejímu odvolání proti rozhodnutí správního orgánu zcela vyhověno a věc znovu vrácena k projednání tomuto orgánu, aniž se blíže zaměřuje na ústavní aspekty rozhodnutí krajského soudu. Pouhé obecné tvrzení o tom, že napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci mělo dojít k porušení základního práva zaručeného čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod, navíc s ohledem na již četnou judikaturu Ústavního soudu, nemůže postačovat k projednání věci v řízení před Ústavním soudem, neboť není zřejmé, jakým zásahem orgánu veřejné moci mělo dojít k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, případně kterých. Ústavnímu soudu z podané ústavní stížnosti rovněž není zřejmé, v čem stěžovatelka spatřuje porušení svého základního práva za situace, kdy odvolacím orgánem bylo jejímu odvolání zcela vyhověno.
Ústavní soud již ve svých četných rozhodnutích (např. III. ÚS 23/93, III. ÚS 36/95, IV. ÚS 23/93) vyložil, za jakých okolností a podmínek je oprávněn k zásahu do jurisdikční činnosti obecných soudů. Stejně tak v již četné judikatuře Ústavní soud několikrát vyložil, jak je třeba chápat obsah čl. 11 Listiny základních práv a svobod a za jakých okolností lze tedy poskytnout ochranu vlastnického práva Ústavním soudem jako orgánem ochrany ústavnosti. Ochranu vlastnického práva nelze poskytnout Ústavním soudem tam, kde toto právo ještě ani nevzniklo nebo teprve (např. rozhodnutím správního orgánu dle zákona č. 229/1991 Sb.) má vzniknout. Ochranu vlastnického práva lze poskytnout pouze tehdy, jde-li již o vlastnické právo existující a nikoliv tehdy, jde-li pouze o tvrzený nárok.
III. ÚS 36/96
Ústavní soud ve svých rozhodnutích rovněž již několikrát vyložil pojem "zásah orgánu veřejné moci" (např. I. ÚS 92/94, III. ÚS 120/94). Z projednávané ústavní stížnosti pak není vůbec patrno, k jakému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a kterých mělo dojít, když za zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky nelze považovat vyhovující rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, které je stížností napadeno. Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatelka nesplňuje ani náležitosti návrhu na zahájení řízení ve smyslu ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., neboť nesměřuje proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Za situace, kdy stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vede pouhou polemiku s právními závěry Krajského soudu v Ostravě, navíc učiněnými v rozhodnutích, jimiž bylo vyhověno jejímu opravnému prostředku, nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 13. 8. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR