ECLI:CZ:US:1996:3.US.37.96
sp. zn. III. ÚS 37/96
Usnesení
III. ÚS 37/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní stížnost navrhovatelů
1) DZ, zastoupených svými místopředsedy J. R. a S.J.,
2) M.V., 3) RNDr. M.P., všichni zastoupeni advokátem JUDr. P.K., takto:
Návrh s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 7.2.1996 se navrhovatelé domáhali ústavní stížností, aby Ústavní soud vyslovil nález, v němž by konstatoval, že postupem Ministerstva dopravy a vlády ČR byl porušen čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále aby Ústavní soud zakázal až do odstranění protiprávního stavu postupovat podle napadeného rozhodnutí a konečně aby Ústavní soud přikázal dotčeným orgánům postupovat podle Ústavy a zákona č. 244/1992 Sb.
Dne 6.12.1995 projednala vláda ČR materiál Ministerstva dopravy ČR, obsahující aktualizaci koncepce dalšího rozvoje nejdůležitějších komunikací silniční a dálniční sítě v ČR a podrobnější rozvrh výstavby a financování nových dopravních
III. ÚS 37/96
staveb v rámci této koncepce. K materiálu přijala vláda usnesení
č. 695.
Proti postupu vlády a ministerstva podali navrhovatelé ústavní stížnost, v níž namítají, že Ministerstvo dopravy nezajistilo zákonný postup při projednávání tohoto materiálu podle zákona č. 244/1992 Sb. Vláda neměla materiál projednat, pokud neproběhlo posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona č. 17/1992 Sb. Součástí a podstatným rysem posuzování vlivů na životní prostředí je účast veřejnosti, tedy blíže neurčeného počtu subjektů, kteří mají právo, aby návrh koncepce byl zveřejněn a tedy se s ním mohli seznámit, jednak na to navazující právo se ve stanovené lhůtě ke koncepci vyjádřit. Navrhovatelé tvrdí, že byli postupem orgánů veřejné správy, konkrétně Ministerstvem dopravy ČR a vládou ČR, kráceni na svých právech, upravených čl. 35 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé jsou právnickými a fyzickými osobami, jež jsou oprávněny ve smyslu č1. 35 Listiny základních práv a svobod, i dalších ustanovení tohoto předpisu a dále zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, mít včasné a úplné informace o životním prostředí ve smyslu zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, získávat příslušnými orgány zveřejněné informace a na základě jejich znalosti se účastnit ve stanovených případech posuzování vlivů koncepcí na životní prostředí.
Ústavní soud si ve smyslu §42 odst. 3 vyžádal k ústavní stížnosti stanovisko vlády ČR, jako účastníka řízení a Ministerstva dopravy ČR jako vedlejšího účastníka řízení.
Vláda ČR ve svém stanovisku k ústavní stížnosti ze dne 25. března 1996, podepsaném předsedou vlády V.K. uvádí, že usnesením vlády ze 6. prosince 1995 č. 695 nebyla schvalována koncepce v oblasti dopravy ve smyslu §14 zákona ČNR č. 244/1992 Sb., ale vláda tímto usnesením pouze vzala na vědomí zabezpečení úkolů pro rok 1996, vyplývajících z projednávaného materiálu předloženého ministrem dopravy, který rekapituloval
III. ÚS 37/96
a zhodnocoval stav přípravy dálnic a čtyřproudových silnic na jejich finanční krytí a aktualizoval potřebu finančních prostředků pro rok 1996. O výstavbě dálnic bylo rozhodnuto již usnesením vlády ČSSR z 10. dubna 1963 č. 286, o koncepci dlouhodobého rozvoje silniční sítě a místních komunikací, a po vzniku samostatné ČR byl pak postup výstavby dálnic stanoven vládou ČR usnesením č. 631 ze dne 10. listopadu 1993, ve znění usnesení vlády ČR ze dne 17. listopadu 1993 č. 651 a usnesení vlády z 21. září 1994 č. 513. Vzhledem k tomu usnesení vlády č. 695 nepodléhalo zákonu č. 244/1992 Sb. a tudíž jím tento zákon nemohl být porušen.
Ministerstvo dopravy ČR ve svém stanovisku k ústavní stížnosti ze dne 22. března 1996, podepsaném ministrem V.B., uvádí, že podle jeho názoru není stížností napadený materiál "Aktualizace usnesení vlády č. 631/1993 a č. 513/1994 o rozvoji dálnic a čtyřproudových silnic pro motorová vozidla pro rok 1996" koncepčním materiálem v oblasti dopravy ve smyslu §14 zákona ČNR č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivu na životního prostředí. Jeho obsahem totiž je v návaznosti na předchozí materiály výhradně rekapitulace a zhodnocení stavu přípravy výstavby dálnic a čtyřproudových silnic, finanční krytí této výstavby a aktualizace potřeb finančních prostředků pro rok 1996. Výstavba dálnic na území našeho státu a její časová etapizace byla založena již v roce 1963, a to usnesením vlády ČSSR č. 286 z 10. dubna 1963. Postup výstavby dálnic byl následně v kontextu vzniku ČR upraven v roce 1993, a to usnesením vlády č. 631 a č. 651. O skutečnosti, že předmětný materiál neměl povahu zásadního dokumentu, natož koncepce, svědčí skutečnost, že jej vláda vzala usnesením č. 695/1995 jen na vědomí. Vypracováním citovaného materiálu tedy nebyl porušen právní řád ČR, neboť Ministerstvo dopravy nemělo za povinnost jej projednat jako koncepci ve smyslu zákona ČNR č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí.
III. ÚS 37/96
Ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle č1. 87 odst. 1 Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy (§72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Jak vyplývá ze sdělení vlády ČR i Ministerstva dopravy ČR, napadeným postupem byl projednán materiál, který neměl povahu zásadního dokumentu, natož koncepce, ve smyslu §14 odst. 1 zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Jednalo se pouze o prováděcí materiál, o posouzení finančního krytí a aktualizace finančních prostředků výstavby dálnic a čtyřproudových silnic pro rok 1996. O tom svědčí mimo jiné i skutečnost, že jej vláda vzala usnesením č. 695/1995 jen na vědomí. Nemohlo se tedy jednat o rozhodnutí, jehož by byli stěžovatelé účastníci, a kterým by bylo zasaženo do práv navrhovatelů.
Dotčené usnesení vlády také nemá charakter opatření nebo jiného zásahu orgánu veřejné moci, kterým by bylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Tímto usnesením se nezakládají žádná nová práva či povinnosti občanům, týká se pouze financování výstavby dálnic a silnic, jehož koncepce byla schválena v roce 1963. V této souvislosti je třeba dodat, že nic nebrání stěžovatelům, aby své zájmy uplatnili jako účastníci stavebního řízení podle zákona č. 50/1976 Sb., jestliže se některá ze staveb dálnice či silnice dotkne jejich práv a zájmů. Dále je třeba konstatovat, že č1. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který měl být postupem vlády a ministerstva porušen, stanoví, že každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Jak vyplývá ze zpráv vlády i ministerstva, předmětem jednání orgánů veřejné správy nebylo nic, co by se dotýkalo informací o stavu životního prostředí či přírodních zdrojů. Postupem orgánů veřejné správy tedy nemohlo
III. ÚS 37/96
být porušeno právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí, upravené ust. čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 1996
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR