ECLI:CZ:US:1996:3.US.39.96
sp. zn. III. ÚS 39/96
Usnesení
III. ÚS 39/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti paní D.B., zastoupené advokátkou JUDr. V.Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 12 Nc 54/95, ze dne 6. 12. 1995, mimo ústní jednání dne 10. 4. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Podáním ze dne 7. 2. 1996 vznesla stěžovatelka ústavní stížnost, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 12 Nc 54/95, ze dne 6. 12. 1995, kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Klatovech JUDr. V.J., není vyloučena z projednávání a rozhodování v její věci o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené před posléze jmenovaným okresním soudem pod sp. zn. 5 C 283/85.
III. ÚS 39/96
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě popisuje skutkový stav věci, která dosud není pravomocně skončena, a tvrdí, že okresní soud opomíjí jí navrhované důkazy (včetně předložených listin) a dále, že Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, napadeným usnesením porušil ust. čl. 38 odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod; porušení svých ústavně zaručených základních práv (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.) spatřuje stěžovatelka v tom, že jí bylo odepřeno právo na veřejné projednání věci a v její přítomnosti a bez zbytečných průtahů; navíc samotné řízení před Okresním soudem v Klatovech (pod sp. zn. 5 C 283/85) je poznamenáno průtahy, způsobenými soudkyní, která věc rozhoduje. Proto se stěžovatelka stran této soudkyně domáhala vyslovení její podjatosti a vyloučení z projednávání a rozhodování věci; tím, že Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, jejímu návrhu nevyhověl, byl dále porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, dle něhož má každý nárok na to, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem, který je zřízen zákonem. Domáhá se proto, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 1995 (sp. zn. 12 Nc 54/95) zrušil.
Řízení před Ústavním soudem ČR je upraveno zák. č. 182/1993 Sb., který dává (§72 odst. 1 písm. a) každé fyzické osobě právo podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy.
Ústavní stížnost je však nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 cit. zákona).
V posuzované věci je ústavní stížností napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které se však nedotýká merita posuzované věci a zabývá se toliko procesní námitkou stěžovatelky, přesto,
III. ÚS 39/96
vzhledem k povaze věci (vyloučení soudkyně obecného soudu I. stupně), je lze považovat za rozhodnutí pravomocné, proti němuž je - co do formální stránky - v zásadě ústavní stížnost přípustná (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.); bylo proto možno přikročit k posouzení její opodstatněnosti.
Zde Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že z podané ústavní stížnosti nelze dovodit, které konkrétní ústavní právo stěžovatelky, a zda vůbec nějaké, mělo být napadeným rozhodnutím dotčeno, neboť ani stěžovatelka sama ve své ústavní stížnosti tuto skutečnost netvrdí a v odkaze na příslušná ustanovení č1. 38 odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod pouze polemizuje s tím, že řízení před prvoinstančním soudem je vedeno (dle jejího názoru) se značnými průtahy; rovněž tak ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod polemizuje stěžovatelka obdobným způsobem, neuvádí však, které její konkrétní ústavně zaručené základní právo (svoboda) mělo být dotčeno.
Ze spisů obecných soudů, vedených před nimi v majetkových věcech mezi stěžovatelkou a jejím bývalým manželem (2 C 137/86, 2 C 143/81 Okresního soudu v Prachaticích, 5 C 172/84, 5 C 28/87 Okresního soudu v Klatovech) a především pak ze spisu Okresního soudu v Klatovech, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (5 C 283/85), kteréžto spisy si Ústavní soud vyžádal, je patrno, že účastníci řízení vedou před obecným soudem mezi sebou úporný spor nejen co do rozsahu majetku spadajícího pod režim bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale především a zejména o způsob jeho vypořádání; podle současného procesního stavu je mezi stěžovatelkou a jejím bývalým manželem jádrem sporu otázka, komu z nich má být při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů přikázána do výlučného vlastnictví nemovitost (za trvání manželství rozestavěný rodinný domek) a z toho pak odvozené otázky další, jako jsou zápočty osobních vnosů bývalých manželů do společného majetku, jejich výše apod. V této souvislosti není posléze bez významu ani to, že až dosud nepodařilo se obecnému soudu zjistit
III. ÚS 39/96
rozsah a hodnotu majetkového společenství bývalých manželů, včetně hodnoty samotné nemovitosti, neboť - zejména v tomto směru - jsou stanoviska účastníků řízení před obecným soudem výrazně protichůdná a řízení samo je zatíženo rozsáhlými námitkami a přednesy účastníků, včetně těch, které se vztahují k až dosud podaným znaleckým posudkům; v takto skutkově rozsáhlé, komplikované a rozporuplné materii lze ovšem jen s krajními obtížemi dospět k přiměřeným skutkovým zjištěním a závěrům.
Jestliže stěžovatelka za této situace ve své ústavní stížnosti, s odkazem na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (a na obsahově shodný čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), vytýká obecným soudům průtahy v řízení a od nich pak odvozuje podjatost soudkyně obecného soudu I. stupně, přehlíží - mimo okolnosti již zmíněné - i četnost vlastních opravných prostředků, a to i do rozhodnutí netýkajících se samotného merita věci, která rovněž průběh řízení nemalou měrou zatěžují a konečné rozhodnutí ve věci oddalují; totéž mutatis mutandis platí o opakovaných návrzích na změnu soudce či soudu či o různých přednesech (tvrzeních), stran nichž však až do současné doby nejsou důkazy nabídnuty buď vůbec nebo jen v rozsahu zcela nedostatečném, případně o významných okolnostech, o nichž stěžovatelka odmítá před obecnými soudy potřebná vysvětlení (č. 1. 549 spisu obecného soudu) a podobně.
S přihlédnutím k těmto okolnostem, jako i k obsahu spisu obecného soudu (o rozsahu ca 700 stran mimo řadu listinných příloh) a ke skutečnosti, že samotná ústavní stížnost postrádá - mimo polemiku se skutkovými závěry posléze zrušených rozhodnutí obecného soudu I. stupně, případně s procesním průběhem věci - přiměřené zdůvodnění či nová skutková tvrzení (podložená důkazními návrhy), jimiž by pod aspektem ústavních kautel bylo možno ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, ve věci dosud pravomocně neskončené, odůvodnit, lze konstatovat - co do námitky podjatosti soudkyně obecného soudu I. stupně , že o opakovaném návrhu rozhodly
III. ÚS 39/96
obecné soudy zcela v souladu se zákonem (§14 odst. 1 o. s. ř.) a pokud jde o napadené rozhodnutí, odvolací soud toto své rozhodnutí též výstižně odůvodnil; protože jak výrok, tak i odůvodnění napadeného rozhodnutí je současně zcela konformní s ústavními principy republiky, postačí na ně - jako na správná a přiléhavá i z ústavního hlediska - zcela odkázat.
Ústavní soud již opakovaně ve svých rozhodnutích, např. nález č. 5, 34, 49 apod. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, C. H. Beck, Praha 1994, vyložil, že se necítí být oprávněn zasahovat do činnosti a rozhodovací pravomoci obecných soudů, pokud tyto soudy při svém rozhodování postupují v souladu s příslušnou procesní normou, která upravuje jejich postup. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech je budována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky danými pro řízení před obecnými soudy. V zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje, za splnění dalších podmínek, vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich jiného zásahu je v podstatě jen nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. V posuzované věci však nelze rozhodnutí nadřízeného soudu, které je vydáno v souladu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu, považovat za zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva a svobody stěžovatelky, neboť, pro důvody již vyložené, tímto zásahem ve skutečnosti není.
Ústavní stížnost jeví se proto jako zjevně neopodstatněná, takže nezbylo než o ní rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení se stalo (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.), aniž by bylo třeba vyzývat stěžovatelku k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci (§31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 10. 4. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu