ECLI:CZ:US:1996:3.US.64.96
sp. zn. III. ÚS 64/96
Usnesení
III. ÚS 64/96-9
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele J.P., zastoupeného JUDr. M.N., o návrhu ze dne 26. února 1996, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 28. února 1996, se navrhovatel: domáhal přezkoumání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Ntv 2/95 a Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 11 Tvno 5/96. Uvedl, že těmito rozhodnutími byla porušena ustanovení trestního řádu a také Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 5.
Po výzvě Ústavního soudu doplnil zástupce navrhovatele návrh v souladu s §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. a předložil řádnou plnou moc, obsahující náležitosti, stanovené §31 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
III. ÚS 64/96-10
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li, že jde o návrh zjevně neopodstatněný /§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb./.
S ohledem na obsah stížnosti, na citovaná ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., jakož i na stanovisko, jež Ústavní soud České republiky zaujal ve svých rozhodnutích /III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 aj./, byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a byl ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční cennosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy /č1. 81, č1. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb./, proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod /čl. 83 Ústavy/. Z ústavního principu nezávislosti soudů /čl. 82 Ústavy/ vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu; jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu ČR "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval /III. ÚS 23/93, III. S 216/95/.
Ústavní soud neshledal v postupu soudů nic, co by nasvědčovalo porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
III. ÚS 64/96-11
a svobod. Pokud jde o provedení a hodnocení důkazů, na základě nichž soudy dospěly k rozhodnutí o důvodnosti vazby navrhovatele, je třeba odkázat na stanovisko shora uvedené.
Proto v souladu s §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 20. března 1996
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj
-