ECLI:CZ:US:1996:3.US.68.96
sp. zn. III. ÚS 68/96
Usnesení
III. ÚS 68/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana B.L., zastoupeného advokátem JUDr. M.N., proti rozhodnutí O.ú. - pozemkového úřadu v P., ze dne 8. 11. 1991, čj. 488/91, R 12/91, mimo ústní jednání dne 23. 4. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podáním, označeným jako ústavní stížnost, ze dne 29. 2. 1996, domáhá se rozhodnutí Ústavního soudu v tom smyslu, že stanoviskem rozkladové komise ministra zemědělství ze dne 2. 1. 1996, čj. 1683/95-3310, byl porušen zákon č. 71/1967 Sb. v ustanovení §24, a to z důvodu, že rozhodnutí O.ú. - pozemkového úřadu v P., čj. 488/91, R 12/91, ze dne 8. 11. 1991, nenabylo právní moci a má být znovu doručeno, popřípadě, že se celé rozhodnutí ruší s tím, že Pozemkový úřad je ve věci restituce nemovitostí patřících k usedlosti čp. 6 v B., povinen znovu jednat a rozhodnout. Ve své ústavní stížnosti pak stěžovatel dále rozvádí okolností, týkající se uplatněných restitučních nároků na zemědělský majetek, patřící
III. ÚS 68/96
k čp. 6 v B., s tím, že tento byl vydán pouze L.L., zatímco stěžovatel má za to, že je osobou v této restituční záležitosti rovněž oprávněnou. Dále ve své ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřuje, nenabylo dosud právní moci a z postoje pozemkového úřadu je zřejmé, že nechce uplatněnému nároku stěžovatele vyhovět. V závěru své ústavní stížnosti posléze polemizuje s právními závěry, jak je učinil správní orgán.
Řízení před Ústavním soudem ČR je upraveno zákonem č. 182/1993 Sb., který v ust. §34 stanoví náležitosti návrhu na zahájení řízení. Návrh na zahájení řízení musí být podán písemně a doručen Ústavnímu soudu. Musí z něj být patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje. Musí být podepsán a datován. Návrh má dále obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ustanovení §72 odst. 1 písm. a) pak stanoví náležitosti ústavní stížnosti s tím, že ústavní stížnost je oprávněna podat každá fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost je však nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost pak lze podat ve lhůtě 60 dnů; tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Aniž je to z ústavní stížnosti zcela patrno, má Ústavní soud za to, že svým nárokem domáhal se stěžovatel vydání nemovitostí dle příslušných ustanovení zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění. Citovaný zákon stanoví přesný rozsah oprávnění, jakož i oprávněné osoby k uplatnění nároku a v ust. §9 stanoví postup jak správního orgánu, tak oprávněné osoby v případě, že není o jejím nároku správním orgánem tomu příslušným rozhodnuto, nebo je
rozhodnuto jinak, než navrhovatel má za to, že rozhodnuto být mělo. Nárok je potřeba uplatnit u pozemkového úřadu a zároveň je nutno vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba pak uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti. Takováto dohoda podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení. Takovéto rozhodnutí pozemkového úřadu na návrh účastníka přezkoumává soud. Z citovaného ustanovení §9 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, je tedy zcela patrno, co má činit účastník v případě, že jeho uplatněnému nároku není správním orgánem vyhověno. V souladu s ustanovením §247 a násl. občanského soudního řádu je pak účastník takovéhoto řízení oprávněn domáhat se přezkumu rozhodnutí správního orgánem soudním. Až takovéto rozhodnutí, tzn. rozhodnutí příslušného soudu, lze považovat ve smyslu ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. za poslední procesní prostředek, který poskytuje zákon k ochraně práva stěžovatele.
V tomto případě stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a proto je třeba jeho návrh považovat za nepřípustný a nezbylo než o něm rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno (§43 odst. 1 písm. f) cit. zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 23. 4. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR