ECLI:CZ:US:1996:3.US.77.96
sp. zn. III. ÚS 77/96
Usnesení
III. ÚS 77/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.B., zastoupené advokátem JUDr. T.H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 1995, sp. zn. 18 Co 480/95, a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 21. 4. 1995, sp. zn. 4 C 519/92, mimo ústní jednání dne 30. 9. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.), která i jinak - co do formálních náležitostí - vyhovovala zákonem stanoveným podmínkám (§72 odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 21. dubna 1995 (sp. zn. 4 C 519/92) ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 1995 (sp. zn. 18 Co 480/95) a tvrdí, že obecné soudy, jako orgány veřejné moci, těmito rozhodnutími zasáhly do jejího ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhla, aby Ústavní
soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů, stejně jako z odůvodnění samotné ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy - dospěly k závěru, že v posuzované věci nejsou dány zákonné podmínky (dané ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění) - pravomocně zamítly návrh stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) na vydání domu se stavební parcelou (nemovitostí v řízení před obecnými soudy přesně označených), když byly zjistily, že ani jeden ze stěžovatelkou tvrzených důvodů (porušení právních předpisů, nižší cena než cena odpovídající tehdy platným předpisům, či protiprávní zvýhodnění nabyvatelů (§8 odst. 1 zák. č. 222/1991 Sb., v platném znění) neobstojí; proč tomu tak je vyložily obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a Ústavní soud konstatuje, že tato odůvodnění jsou výstižná a přiléhavá (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Odůvodnění ústavní stížnosti nevnáší do posuzování rozhodujících otázek nic nového a jak v jednotlivostech, tak ve svém souhrnu je pouhou (opakovanou) polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů; co do ústavně právních vývodů založila je stěžovatelka na strohém tvrzení, že postupem obecných soudů "bylo porušeno ústavně zaručené právo vlastnit, a že rozsudky (obecných soudů) byla na tomto právu zkrácena"; tato námitka stěžovatelky však neobstojí.
Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil povahu a podmínky ústavní ochrany vlastnického práva (kupř. III. ÚS 23/93), stejně jako podmínky, za nichž se cítí oprávněn svými nálezy zasahovat do jurisdikční pravomoci obecných soudů; protože jde o konstantní a opakovaně publikovanou judikaturu (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1 až 4), zcela postačí na tato rozhodnutí a jejich odůvodnění
III. ÚS 77/96
odkázat, aniž by bylo třeba k důvodům již dříve vyloženým cokoli dodávat; pod aspekty této konstantní judikatury Ústavního soudu nemůže se ústavní stížnost stěžovatelky jevit jinak než jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti (stejně jako důvody pro ni) je dána opakovanou publikací rozhodnutí, jak již o nich byla zmínka.
Nezbylo proto, než o ústavní stížnosti stěžovatelky rozhodnout odmítavým výrokem, jak ze znělky tohoto rozhodnutí je patrno (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 30. 9. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR