ECLI:CZ:US:1996:3.US.95.96
sp. zn. III. ÚS 95/96
Usnesení
III. ÚS 95/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti dipl. Ing. S.K.P., zastoupeného advokátem Prof. JUDr. J.N. a advokátem JUDr. J.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 1996, sp. zn. 5 Ntv 2/96, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 7. 3. 1996, sp. zn. 1 Tvno 36/96, mimo ústní jednání dne 15. 10. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 4. 1996 napadá stěžovatel ve své trestní věci vedené před Vrchním soudem v Praze (sp. zn. 5 Ntv 2/96) vazební rozhodnutí tohoto soudu (a spolu s ním obsahově shodné usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 3. 1996, sp. zn. 1 Tvno 36/96) a tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.] plynoucí jak z čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 10 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), tak z odpovídajících ustanovení Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 95/96
V obšírném odůvodnění své ústavní stížnosti vytýká stěžovatel obecným soudům nepřiměřenou délku své vyšetřovací vazby a tvrdí, že příslušná rozhodnutí o vazbě nejsou odůvodněna konkrétními okolnostmi, ale že v nich jde o pouhé obecné závěry svědčící ve své podstatě toliko o tom, že obecné soudy obou stupňů rozhodující o prodloužení jeho vazby se zcela nedostatečně vypořádaly s tím, zda pro takové opatření (další prodloužení jeho vazby) i nadále trvají zákonné důvody; závěrem své ústavní stížnosti posléze vyslovuje domněnku, že nejen jak vzetí do vazby, ale i samotné trestní řízení proti němu (pro podezření z trestného činu dle §250 odst. 1, 4 tr. z.) jsou výrazem rasových a národnostních motivů (stěžovatel je státním příslušníkem SRN); tuto domněnku však blíže nezdůvodňuje.
Vzhledem k povaze stěžovatelových námitek vyžádal si Ústavní soud (§42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) vyjádření jak vrchního, tak i Nejvyššího soudu; v těchto svých vyjádřeních oba obecné soudy odmítly výtky stěžovatele, odkázaly na odůvodnění svých ústavní stížností napadených rozhodnutí a zdůraznily, že i když vyšetřovací vazba stěžovatele je v současné době delší 2 let, stalo se tak pro povahu trestně stíhaných skutků (jde o skutkově komplikované podvody), přičemž způsob jak vazba stěžovatele byla prodlužována vždy zcela odpovídal zákonným podmínkám (§68, 71 tr. ř.) a postupu vyplývajícímu z procesního předpisu (trestního řádu); co do konkrétních důvodů, jimiž je vazba stěžovatele odůvodněna, poukázaly oba obecné soudy jednak na skutkovou povahu věci, jednak na to, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, jemuž, bude-li pravomocně pro inkriminované trestné činy odsouzen, hrozí z České republiky vyhoštění (§51 tr. z.); výtku, že trestní řízení je proti stěžovateli vedeno z rasových či národnostních motivů, odkázavše současně na důkazní stav věci, z něhož důvodnost podezření z inkriminovaných trestných činů je zcela zřetelně patrná, oba obecné soudy se vší rozhodností odmítly.
Zabývaje se otázkou důvodnosti posuzované ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud (ze svého spisu sp. zn. IV. ÚS 191/94), že
usnesením ze dne 25. ledna 1995 byla odmítnuta obsahově obdobná stěžovatelova ústavní stížnost, a to pro její neopodstatněnost a nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. C) a f) zák. č. 182/1993 Sb.]; v podstatě současná ústavní stížnost je obsahově a věcně obdobná ústavní stížnosti předchozí, a proto k důvodům, které v předchozí věci byly vyloženy, postačí dodat následující:
Jak z obsahu posuzované ústavní stížnosti, tak z vyjádření obecných soudů obou stupňů a z obsahu již zmíněného spisu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 191/94) vyplývá, že stěžovatel je důvodně stíhán pro podezření z trestného činu podvodu s přísnější právní kvalifikací (§250 odst. 1, 4, tr. z.), že stíhání proti němu bylo zahájeno za plného respektu ke všem procesním podmínkám, které zákon pro takový postup vyžaduje (§160 tr. ř.), a že zahájení trestního řízení (jak v dřívější, tak v současné fázi) v ničem neodporuje zásadám spravedlivého procesu (čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a ústavním zásadám České republiky (čl. 38, 39 a 40 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod); pokud pak jde o to, že stěžovatel je pro uvedený trestný čin stíhán (§160 tr. ř.) vazebně, děje se tak za podmínek plynoucích z ustanovení jak §68 tr. ř., tak §67 písm. a), c), pokud se týká též §71 tr. ř., když důvody pro to shledaly obecné soudy jak v povaze inkriminovaného skutku a v dané procesní situaci, tak v okolnostech vztahujících se k osobě stěžovatele tak, jak to plyne z odůvodnění vazebních rozhodnutí včetně těch, která stěžovatel ústavní stížností napadá; co do délky vyšetřovací vazby (§71 odst. 2, 3 tr. ř.) byl procesně zcela respektován postup daný ustanovením zákona (§71 odst. 5, 6 tr. ř.), když obecné soudy vycházely ze skutkového stavu tak, jak tento při hodnocení do té doby provedených důkazů samy zjistily.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů, již v dříve publikovaných rozhodnutích (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93) vyložil podmínky, za nichž se cítí oprávněn zasáhnout do jurisdikce obecných soudů, a to bez ohledu na to, kterého ústavně zaručeného základního práva (svobody) se tvrzený protiústavní zásah orgánů veřejné moci do
sféry jednotlivce v konkrétní věci týká; s odkazem na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu postačí proto jen připomenout, že podmínkou ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je, že v konkrétní věci obecné soudy postupují v rozporu především s Listinou základních práva a svobod, zejména pak s obsahem její páté hlavy, a že svým postupem tak porušují zásady spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a konečně, že již proto nelze Ústavní soud pokládat za další přezkumnou instanci obecného soudnictví. Respektují-li tedy obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy (v posuzované věci podmínky trestního řádu), tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Jestliže tedy doba až dosud strávená stěžovatelem ve vazbě nepřekračuje lhůty plynoucí ze zákonného předpisu (§71 tr. ř.) a jestliže o prodloužení vazby bylo vždy rozhodováno zavčas a zákonem předvídaným postupem (§71 odst. 5, 6 tr. ř.) a jestliže z odůvodnění příslušných rozhodnutí je patrno, že tato byla vydána na základě do té doby zjištěného skutkového stavu a způsobem zákonu odpovídajícím, je zřejmé, že pro ingerenci Ústavního soudu nejsou dány ani zákonné ani ústavní podmínky.
Co do odůvodnění vazebních rozhodnutí, případně co do samotných důvodů vazby, sluší stěžovatele opět odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž, vyplývá-li skutkový stav (skutkové zjištění) z důkazů hodnocených obecnými soudy podle zásad plynoucích z volného hodnocení důkazů (§2 odst. 5, §89 tr. ř.) a v souladu s již zmíněnými zásadami spravedlivého procesu, z důvodů vyložených již dříve, necítí se Ústavní soud oprávněn do pravomoci obecných soudů zasáhnout, a to ani tehdy, kdyby s hodnocením provedeným obecnými soudy sám nesouhlasil, což platí i v případě stěžovatele co do hodnocení důkazů či důvodů svědčících pro zákonné omezení jeho osobní svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) .
III. ÚS 95/96
Protože v posuzované věci nebylo v postupu obecných soudů z hlediska ústavní ochrany ústavně zaručených základních práv (svobod) shledáno pochybení, a protože nebylo v řízení před těmito soudy shledáno nic, co by svědčilo o rasové či národní podjatosti obecných soudů, nezbylo než pokládat stěžovatelem vznesenou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou; zjevnost této neopodstatněnosti je zřejmá jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo poukázáno, tak i z důvodů, které v tomto rozhodnutí byly připomenuty; bylo proto rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je patrno (§43 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 15. 10. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu