ECLI:CZ:US:1996:4.US.163.96
sp. zn. IV. ÚS 163/96
Usnesení
IV. ÚS 163/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.Š., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1996, sp. zn. 25 Co 500/95, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 4. 1995, sp. zn. 8 C 6/91, a proti postupu soudů v této věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 17. 6. 1996 a které na výzvu tohoto soudu bylo doplněno dne 1. 7. 1996, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků uvedených v návětí tohoto usnesení. Důvod pro jejich zrušení spatřuje stěžovatel v tom, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu proti svévolným
IV. ÚS 163/96
útokům na jeho čest a pověst a právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům a nebo útokům, stanovené v čl. 17 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i právo na spravedlivé projednání věci, stanovené v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen úmluva). Toto porušení spatřuje především v tom, že zatímco trestní zákon chrání trestní sankcí veřejného činitele (např. policistu) před byť jen slovním útokem, neuznaly soudy za vhodné poskytnout mu ani občanskoprávní ochranu podle §11 - 13 občanského zákoníku před pomlouvačnými tvrzeními veřejného činitele. Dále pak stěžovatel namítá, že soudní řízení probíhalo neúměrně dlouhou dobu, s neodůvodněnými průtahy a tedy v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedeným
postupem tedy soudy podle názoru stěžovatele porušily ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky, neboť neposkytly jeho právům ochranu zákonem stanoveným způsobem.
Ústavní soud si vyžádal ve věci vyjádření účastníka řízení i vedlejších účastníků. Účastník řízení - Krajský soud v Praze - ve vyjádření podepsaném JUDr. J.N., předsedou senátu, který ve věci rozhodoval, uvedl, že na celkovou délku řízení měla vliv i některá podání navrhovatele. Pokud jde o rozhodnutí samotné, považuje je soud za souladné s platnou judikaturou. Pokud by bylo přisvědčeno navrhovateli, pak by se v rámci vyřizování stížnosti nemohla svobodně vyjádřit osoba, proti které stížnost směřuje, a byla by tak porušena práva této osoby. Tato zásada podle odvolacího soudu platí i tehdy, když osoby vyřizující stížnost nebyly vázány povinností zachovávat služební tajemství. Pokud se týká údajné záměny účastníků soudem, vyslovuje odvolací soud pochybnost, zda vůbec byla dána pasivní legitimace České republiky v řízení o ochranu osobnosti. Z těchto důvodů považuje účastník řízení podanou stížnost za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí.
IV. ÚS 163/96
Ministerstvo vnitra ČR se svým vyjádřením ze dne 16. 7. 1996 svého postavení vedlejšího účastníka podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdalo. Obdobně se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal i JUDr. J.B., a to dopisem ze dne 26. 7. 1996.
Ústavní soud dále požádal o vyjádření Obvodní soud pro Prahu 7. Předseda senátu tohoto soudu JUDr. D.H., uvedl k námitce uvedené v ústavní stížnosti ohledně záměny jednoho ze žalovaných - České republiky - za jiný subjekt - Ministerstvo vnitra České republiky, že stěžovatel podal žalobu na Ministerstvo vnitra ČR a v průběhu řízení nikdy nenavrhl přistoupení České republiky, zastoupené Ministerstvem vnitra ČR. Ohledně tvrzení o průtazích v řízení předseda senátu konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 7 nařídil celkem 12 jednání a dle jeho názoru délka řízení byla způsobena odročováním jednání pro omluvy navrhovatele a nemožností pokračovat v řízení do doby, než bylo rozhodnuto o jeho námitkách podjatosti a o návrhu na delegaci a návrzích na rozsáhlé dokazování
předložených navrhovatelem.
V souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal rovněž spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 6/91.
Jak Ústavní soud vyslovil již v řadě svých publikovaných nálezů, není soudem nadřízeným obecným soudům a není tedy ani nějakou náhradní instancí v případě, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. To, že soudy obou stupňů dospěly po provedeném dokazování a po vyhodnocení důkazů k právnímu názoru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže samo o sobě zakládat porušení namítaných ústavních práv. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů nezávislými soudy, a to dokonce tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Jiný postup by byl zásahem do principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavnímu soudu
IV. ÚS 163/96
by příslušelo zrušit rozsudek obecného soudu pouze v případě, jestliže by zcela evidentně porušoval zákon, a tak vybočoval z ústavních mezí. Pouze v takovém případě by bylo možno rozhodnutí soudu kvalifikovat jako rozporné s ustanovením č1. 90 resp. 95 odst. 1 Ústavy. Takovým rozhodnutím však napadené rozhodnutí zjevně není a nemůže jím být jen proto, že stěžovatel zastává názor jiný.
Pokud jde o namítané průtahy v řízení, které bylo vedeno po dobu zhruba pěti let, Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, která přiměřenost lhůty určitého řízení posuzuje komplexně podle jeho okolností, s přihlédnutím k ustálené praxi tohoto soudu, zejména podle složitosti případu, chování jednotlivých stran a příslušných úřadů. Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že soud I. stupně nařídil více než l0 jednání, byly projednány tři námitky podjatosti vznesené stěžovatelem a projednáván návrh na delegaci jinému obvodnímu soudu předložený rovněž stěžovatelem. V celém prvoinstančním řízení se pak soud musel vypořádat s návrhy na provedení rozsáhlého důkazního řízení, zejména výslechy svědků a listinami příslušnými spisy Inspekce Ministerstva vnitra ČR. V postupu soudů od podání žaloby dne 10. 1. 1991 až do vyhlášení rozsudku odvolacím soudem dne 19. 1. 1996, který nabyl právní moci dne 16. 4. 1996, Ústavní soud neshledal nic, co by bylo z jejich strany příčinou dlouhého trvání řízení. Navíc pak stěžovatel sám neučinil žádné kroky směřující k urychlení řízení či k odstranění průtahů. Proto ústavní soud neshledal porušení namítaného práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv uváděných stěžovatelem. Na základě těchto skutečností proto rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43odst. 1 písm. c) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 1996
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj