ECLI:CZ:US:1996:4.US.168.95
sp. zn. IV. ÚS 168/95
Usnesení
IV. ÚS 168/95 ČESKÁ REPUBLIKA
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.Ď., zastoupeného advokátem JUDr. I.L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 1995, sp. zn. 7 To 49/95, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 22. 6. 1995 doručeno podání, které bylo na základě výzvy k odstranění vad návrhu doplněno podáním označeným jako ústavní stížnost a doručeným dne 31. 8. 1995. Ústavní stížnost napadá rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 1995, sp. zn. 7 To 49/95, kterým bylo stěžovateli jako obžalovanému zamítnuto podle §256 trestního řádu jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 1995, sp. zn.
IV. ÚS 168/95
2 T 42/93. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem znásilnění a pokusem trestného činu vraždy. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let, a dále mu bylo uloženo ochranné ústavní léčení psychiatrické, se sexuologickým zaměřením.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Toto porušení spatřuje zejména v tom, že konečnému rozhodnutí předcházelo poměrně dlouhé trestní řízení, v jehož průběhu byl nepřetržitě ve vazbě. Dále pak, podle jeho názoru, krajský soud rozhodl na podkladě zčásti nesprávných skutkových zjištění, když dostatečně nerespektoval pokyny ze zrušovacího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 1994, sp.zn. 6 To 106/94. Rovněž poukazuje na skutečnost, že odvolací soud neakceptoval provedení jím navrhovaných důkazů. Uvádí, že nebyl proveden žádný nový důkaz a pokud došlo k doplnění dokazování, to přineslo nové rozpory, a stávající rozpory mezi provedenými důkazy jen prohloubilo. Z tohoto důvodu je také napadený rozsudek postaven na závěru, že trestné činy mohl spáchat, což považuje za hrubé porušení zásady "in dubio pro reo". Porušení svého práva na obhajobu spatřuje v postupu předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze, která ho při jeho posledním slovu čtyřikrát přerušila a poté byly jeho obhájci opětovně kladeny dotazy ohledně uplatnění námitek v průběhu veřejného zasedání. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o vyhovění jeho ústavní stížnosti a zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 1995, sp. zn. 7 To 49/95 s tím, že byla porušena výše zmíněná ústavní práva.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, ve kterém předsedkyně senátu poukazuje na stěžovatelem uvedené argumenty, které jsou opakováním odvolacích námitek, se kterými se odvolací soud vypořádal v intencích
IV. ÚS 168/95
zákona, a proto zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku. Rovněž reaguje na nařčení, že stěžovatel byl výrazně zkrácen na svých obhajovacích právech během závěrečného slova. K tomu uvádí, že v posuzovaném případě se stěžovatel snažil urážlivým způsobem ventilovat výhrady k osobám některých orgánů činných v trestním řízení. Tento postup není Vrchním soudem, s přihlédnutím k právní praxi, považován za nezákonné vybočení porušující zásady obsažené v ustanovení §217 tr. ř. Jako procesní pochybeni narušující garanci práva na obhajobu se nejeví, podle názoru předsedkyně senátu, ani položená otázka obhájci stěžovatele ohledně nově prezentovaných výhrad k úplnosti dokazování a jejich neuplatnění v dřívějším stádiu řízení. Tato skutečnost je protokolárně zachycena. Soud ji nepovažoval za součást závěrečného návrhu a při rozhodování k ní nepřihlížel. Předsedkyně senátu se tedy nedomnívá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud si v souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí vyžádal trestní spis Krajského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 2 T 42/93, se kterým byl zaslán i vyšetřovací spis Policie ČR, K.ú.v. vedený pod č. KW-238-10/92. Z uvedených podkladů, se kterými se Ústavní soud podrobně seznámil, zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. 2 T 42/93, zproštěn v plném rozsahu obžaloby podané krajským prokurátorem dne 7. 7. 1993 pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona a pro pokus trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 a odst. 2 písm. f) tr. zákona za použití §8 odst. 1 tr. zákona. Trestné činnosti se podle obžaloby dopustil dne 16. 7. 1992 ve svém vozidle v katastru obce Ž. na poškozené P.V.
Jak vyplývá z celého spisového materiálu, stěžovatel od samého počátku popírá, že by se trestné činnosti dopustil a namítá, že došlo k manipulaci s důkazy, zejména s poškozenou, a že
IV. ÚS 168/95
některé provedené důkazy jsou neobjektivní a nemohou se tak stát podkladem pro rozhodnutí o jeho vině.
Zprošťující rozsudek je odůvodněn tím, že nebylo zcela nepochybně prokázáno, že uvedené skutky spáchal obžalovaný. Pro tento závěr svědčí skutečnosti, které soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Jednalo se o zpochybnění přímých důkazů zajištěných v přípravném řízení, zpochybnění údajů z výpovědi poškozené a svědka Č., a konečně i o znalecký posudek z oboru genetiky, který neumožnil přesnou identifikaci v osobě obžalovaného.
Proti tomuto rozsudku podal krajský státní zástupce odvolání, ve kterém poukázal na nedostatečné vyhodnocení provedených důkazů soudem v jejich souhrnu, čímž soud porušil ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, což vedlo k jeho nesprávnému rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze projednal odvolání podané v neprospěch obžalovaného a usnesením ze dne 20. 12. 1994, sp. zn. 6 To 106/94, zrušil v celém rozsahu napadené rozhodnutí a věc vrátil Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil s námitkami obsaženými v odvolání státního zástupce, tj., že schází komplexní hodnocení celého důkazního souboru, jak požadují zásady zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu.
Krajský soud v Brně dne 23. 2. 1995 znovu projednal v hlavním líčení předmětnou trestní věc. Návrhy na doplnění dokazování nebyly procesními stranami na základě dotazu soudu učiněny, jak vyplývá z obsahu protokolu. Obhájce obžalovaného v závěrečné řeči, se kterou se ztotožnil i obžalovaný, uvedl, že nebyly provedeny žádné nové důkazy, které by vedly ke změně původního názoru. Opětovně poukázal na nejednoznačnost důkazů, zejména pro rozpory ve výpovědi poškozené, nemožnost průběhu znásilnění vzhledem k fyzické dispozici obžalovaného, a
IV. ÚS 168/95
zmanipulování rekognice. Poté krajský soud rozhodl, jak je shora uvedeno.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obžalovaný odvolání, ve kterém namítl, že soud I. stupně vybudoval své rozhodnutí na podkladě nesprávných skutkových zjištění, když v plné míře nerespektoval pokyny vyplývající z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 1994, sp.zn. 6 To 106/94. Konkrétně potom poukázal na důkazy, které zpochybnily nebo dostatečným způsobem neprokázaly závěry učiněné odsuzujícím rozsudkem. Jednalo se zejména o zpochybnění existence hlášení o části poznávací značky auta, zajištění kamene na místě napadení poškozené, zmanipulování rekognice poškozené s obžalovaným, rekognici vozidla, provedení pachových stop a způsob zajištění dalších stop, zpochybnění věrohodnosti poškozené, a v neposlední řadě i o znalecký posudek z oboru genetiky. Na základě toho nabyl přesvědčení, že se soud dopustil i procesního pochybení, když neprovedl hlavní líčení znovu, neboť provedl naprosto
odlišná skutková zjištění, a to na podkladě stejných důkazů. Odsuzující rozsudek je podle jeho závěru učiněného v odvolání porušením zásady "in dubio pro reo".
Odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že již v připraveném řízení byly shromážděny veškeré, tehdy reálně dostupné, důkazy a soud I. stupně je také v rámci hlavního líčení při plném respektování zásady přímosti a bezprostřednosti provedl. Dále dodává, že pokud vyvstaly nové skutečnosti, které nebyly dostatečně analyzovány, bylo toto napraveno. Vrchní soud se proto plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry učiněnými krajským soudem. Přesto, s ohledem na charakter odvolacích námitek, se jimi zabýval. Z procesního hlediska neshledal žádné vady, které by porušovaly zákonná práva obžalovaného.
Jakkoliv není pochyb o tom, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nemůže se proto zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, nemění
IV. ÚS 168/95
to nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod, tj. do základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Jinak řečeno, jeho úkolem je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obžalovaného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek. V těchto intencích posoudil Ústavní soud námitky uvedené v ústavní stížnosti.
Nelze přehlédnout, že většina stěžovatelových námitek byla již uplatněna v řízení před obecnými soudy. Jedná se o návrhy na provedení dalších důkazů a o argumentaci, která poukazuje na rozpornosti a nepřesnosti v prováděném dokazování a jeho následném hodnocení. Ústavní soud z přiloženého spisu zjistil, že v průběhu celého řízení byla provedena řada důkazů, na základě kterých byly zjištěny závažné skutečnosti, které, podle názoru obecných soudů, prokázaly trestnou činnost. V tomto směru se Krajský soud v Brně s vyhodnocením provedených důkazů vypořádal, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, a to z hlediska jejich pravdivosti, závažnosti a zákonnosti, s čímž se i odvolací soud plně ztotožnil. Zásada volného hodnocení důkazů je založena na vnitřním přesvědčení a způsob, jakým soudy vyhodnotí provedené důkazy, je výrazem principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavnímu soudu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů soudem, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Předpokladem ovšem zůstává, že postup soudu v průběhu celého řízení nevybočuje z ústavních mezí stanovených pro spravedlivý proces. Ústavní soud v tomto směru na straně obecných soudů žádné pochybení neshledal.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že trestní řízení bylo poměrně dlouhé a po celou dobu, tj. od 18. 7. 1992 až do konečného rozhodnutí dne 30. 5. 1995, byl nepřetržitě ve vazbě,
IV. ÚS 168/95
je třeba poukázat jednak na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 1994, jímž byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena k novému projednání, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým byla prodloužena vazba. Zároveň Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že k základním kritériím pro posuzování přiměřenosti délky trvání trestního řízení patří složitost případu, způsob jakým je projednáván, i zvláštní okolnosti odůvodňující průtahy řízení. Navíc se v posuzovaném případě jednalo o skutečnost, že stěžovatel byl stíhán pro mimořádně závažné trestné činy - trestný čin znásilnění a pokus trestného činu vraždy, kdy složitost dokazování v takové trestní věci odůvodňuje déle trvající vyšetřování. Z těchto důvodů nelze přisvědčit uvedené námitce. Jinak řečeno, zásah do práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud se zabýval i námitkou týkající se porušení práva na obhajobu. Z protokolu pořízeného o veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Praze dne 30. 5. 1995 Ústavní soud zjistil, že nebyly podány návrhy na doplnění dokazování, a proto předsedkyně senátu dala slovo ke konečným návrhům obhájci obžalovaného, státní zástupkyni a obžalovanému. Obhájce obžalovaného v něm poukázal na pochybnosti a rozpornosti provázející celé důkazní řízení a zároveň zpochybnil přibrání znalce z oboru genetiky, který nebyl českým státním příslušníkem. Navíc se tak stalo v době, kdy již existovalo odborné pracoviště v P. ( K dotazu předsedkyně senátu, proč návrh na nový posudek tohoto typu podává až nyní, vysvětlil obhájce, že existenci tohoto pracoviště zjistil před deseti dny). Obžalovaný ve své závěrečné řeči, požadoval zproštění obžaloby, neboť inkriminované delikty nespáchal. Dále uvedl, že důkazy byly zmanipulovány orgány přípravného řízení. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval všemi vznesenými námitkami uvedenými v odvolání. Pokud se jednalo o znalecký posudek z oboru genetiky, vysvětlil jeho význam v rámci důkazního řízení, jakož i to, proč nepovažoval za potřebné jej vyloučit nebo
IV. ÚS 168/95
nahradit jiným. Ustanovení §216 a 218 tr. řádu upravují konečnou fázi hlavního řízení, která bezprostředně předchází rozhodnutí soudu ve věci. Smyslem závěrečných vystoupení stran je ovlivnit soud v jeho úvahách před meritorním rozhodnutím a naposled v průběhu hlavního líčení shrnout a prezentovat vlastní stanovisko ve věci. Obžalovanému se zároveň umožňuje, aby v zájmu co nejširšího uplatnění práva na obhajobu promluvil jako poslední a mohl tak reagovat na předchozí vznesené argumenty. Poslední slovo obžalovaného, stejně jako jeho závěrečná řeč, nejsou výslechem obžalovaného, a proto mu při tomto projevu nesmí být kladeny otázky. Pokud ovšem obžalovaný uvádí skutečnosti vybočující z rámce projednávané věci nebo jeho projev působí urážlivě či rušivě, je předseda senátu oprávněn slovo přerušit. Trestní řád však umožňuje obranu proti takovému zásahu. Podle jeho ustanovení §203 odst. 3 může ten, kdo se cítí opatřením předsedy senátu při řízení hlavního líčení zkrácen, požádat, aby rozhodl senát. Taková žádost i rozhodnutí o ní se zaznamenává do protokolu o hlavním líčení. V daném případě taková žádost nebyla vznesena a stěžovatel také nespecifikoval, v čem přerušení jeho řeči spočívalo. Z vyjádření předsedkyně senátu vyplývá, že obžalovaný urážlivým způsobem uváděl výhrady vůči osobám některých orgánů činných v trestním řízení, a proto svůj postup nepovažovala za nezákonný. Stejně tak i Ústavní soud, vzhledem k uvedeným skutečnostem, nepovažuje postup soudu v průběhu třetí fáze hlavního líčení za omezení či závažný zásah do práva na obhajobu, který by byl v rozporu s principy spravedlivého procesu.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla namítaná ústavně zaručená základní práva a svobody porušena. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 1996
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj