ECLI:CZ:US:1996:4.US.19.96
sp. zn. IV. ÚS 19/96
Usnesení
IV. ÚS 19/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti D L., zastoupeného advokátem JUDr. Z.H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 313/95, ze dne 6. 9.1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 1995, sp. zn. 15 Co 313/95, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 2. 1995, sp. zn. 5 C 231/92, s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 1, 10, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
V odůvodnění ústavní stížnosti polemizuje stěžovatel se závěry obecných soudů v řízení o úhradu živého inventáře oprávněné osobě K.H. (v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi) podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
- 2 - IV. ÚS 19/96
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění. Poukazuje přitom především na to, že podle jeho názoru soudy obou stupňů pochybily při hodnocení předložených listinných důkazních prostředků o odnětí nebo vnesení živého inventáře (nedatovaný a odevzdávající osobou nepodepsaný zápis o převzetí živého inventáře a krmiv).
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Plzni-jih, sp. zn. 5 C 231/92, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
K.H. se v řízeních před obecnými soudy domáhal stanovení povinnosti stěžovateli - D L.,- zaplatit mu náhrady podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, konkrétně částky Kč 110.161,- za mrtvý inventář, s výhradou práva doplnit tento nárok o další živý a mrtvý inventář, pokud mezi ním a D L., nedojde k dohodě. O tomto jeho návrhu soud I. stupně rozhodl tak, že stěžovateli, D L., uložil povinnost nahradit za živý inventář odpovídající 6.62 VDJ částku 98.524,- Kč s odůvodněním, že v řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že K.H., je osobou oprávněnou podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, a dále, že předloženými listinnými důkazními prostředky nebylo prokázáno množství odňatého živého inventáře, neboť stěžovatelem předložený zápis o převzetí živého inventáře a krmiv nevzal soud, vzhledem k jeho formálním nedostatkům (nedatován, nepodepsán), za dostatečný průkaz odnětí určitého množství a druhu živého inventáře. V takové situaci pak podle §20 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, se postupuje podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý inventář a mrtvý inventář a zásoby. Při stanovení výše náhrady tedy soud I. stupně vycházel z §3 citovaného nařízení vlády, kdy normativu živého inventáře na 1 ha zemědělské půdy odpovídá 1 velká dobytčí jednotka (VDJ). V dané věci bylo prokázáno, že původní vlastník obhospodařoval půdu o výměře 14,29 ha, hodnota VDJ činí 14.883,- Kč a celkový nárok vedlejšího účastníka 212.529,24 Kč. Po odečtení částek již zaplacených dospěl soud I. stupně k závěru, že výše dosud neposkytnuté náhrady činí 98.524,24 Kč,
3 - IV. ÚS 19/96
která odpovídá 6,62 VDJ a stanovil, že stěžovatel je povinen ji K.H. uhradit. S uvedenými závěry soudu I. stupně stěžovatel nesouhlasil, a proto podal proti jeho rozsudku odvolání.
Krajský soud v Plzni, který o odvolání stěžovatele rozhodoval, rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že sporné mezi účastníky zůstalo pouze to, zda lze způsobilými důkazními prostředky prokázat odnětí nebo vnesení živého inventáře, za jehož náhradu stěžovatel odpovídá. K důkazu byl předložen zápis o převzetí živého inventáře a krmiv, který však není datován ani podepsán předávající osobou a soud I. stupně v rámci volného hodnocení důkazů podle §132 o.s.ř. dospěl k závěru, že tento listinný důkaz není způsobilý k prokázání odnětí, či vnesení (co do množství a druhu) živého inventáře do D L., jako právního předchůdce stěžovatele. Krajský soud v odůvodnění svého potvrzujícího rozhodnutí uvedl, že se s tímto závěrem ztotožňuje, neboť má rovněž za to (v souladu s ustálenou soudní praxí), že nebyl-li doklad podepsán rovněž i osobou předávající živý a mrtvý inventář, vyvolává to takové pochybnosti o správnosti údajů v něm uvedených, že nelze bez dalšího vycházet pouze z tohoto dokladu a považovat vnesení živého inventáře do družstva za prokázané. Stejně tak je možné, podle názoru krajského soudu jako soudu odvolacího, pohlížet na účetní doklady D z rozhodného období, které mohou trpět právě tou vadou, že vycházejí z prvotních neúplných či nesprávných údajů. Odvolací soud přitom uvedl, že k této argumentaci lze připustit námitku, že taková úvaha není ničím podložená, pak ovšem podle jeho názoru nelze přehlédnout skutečnost, že pochybnosti jsou zde skutečně dány a nelze tedy dospět k závěru, že odnětí, či vnesení inventáře do družstva bylo prokázáno nepochybně. Z uvedených důvodů se tedy odvolací soud přiklonil k názoru soudu I. stupně, že v daném případě je namístě aplikace §20 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění,a nařízení vlády č. 20/1992 Sb., v platném znění.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem odvolacího soudu byl proveden zásah do jeho ústavně zaručených
- 4 - IV. ÚS 19/96
práv a svobod, konkrétně čl. 1, 10, 11 a 36 Listiny, přitom však v podstatě opakuje argumenty, které uváděl již v řízeních před obecnými soudy. Současně tvrdí, že odvolací soud tím, že předložené důkazy označil za nevěrohodné, a priori ztotožnil stěžovatele s falzifikátorem, který v postavení právních předchůdců odnímal a i nyní odnímá v rozporu se zákonem majetek jiných osob a zavázal jej k bezekvivalentnímu plnění náhrady za majetek, který stěžovatel nikdy nepřevzal. Podle názoru stěžovatele tak soud kromě újmy na důstojnosti, dobré pověsti, jménu stěžovatele popřel též totožnost obsahu i ochrany vlastnického práva a majetku stěžovatele. Kromě toho stěžovatel tvrdí, že odvolací soud tím, že neodůvodněným a naprostým odmítnutím veškerých důkazních prostředků stěžovatele po formální i obsahové stránce odňal stěžovateli i nárok domáhat se ochrany svého práva a postavení podle zákona u nestranného soudu a svým postupem zjevně stranil osobě žalobce.
Těmto výše uvedeným tvrzením stěžovatele nelze podle názoru Ústavního soudu přisvědčit. Z obsahu připojeného spisu nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, byly porušeny zásady spravedlivého a nestranného procesu. Ústavní soud, jak již vyjádřil v několika svých rozhodnutích, není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nemůže se tedy zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud neměly za následek porušení ústavních principů. Za uvedeného stavu, kdy stěžovatel nepopírá oprávněnost restitučních nároků K.H. na náhradu za živý inventář a pouze zpochybňuje způsob výpočtu výše náhrady s ohledem na okolnosti, související s okamžikem vnesení živého inventáře do D L., právního předchůdce stěžovatele, nelze postup, kdy obecné soudy poté, co se předloženými listinnými důkazy zabývaly a shledaly je v rámci své volné úvahy nevěrohodnými, a provedly proto výpočet ve smyslu §20 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, ve spojení s nařízením vlády č. 20/1992 Sb., v souladu s tímto zákonem, vnímat jako protiústavní. Oprávněné osobě se za daných okolností (s ohledem na specifika nároků na náhrady za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění), kdy obecné soudy v souladu se zákonem, za stavu, kdy
5 - IV. ÚS 19/96
vznikly pochybnosti o množství a druhu vneseného živého inventáře, použily pro vyčíslení výše náhrady právní úpravu postavenou na tzv. normativním způsobu výpočtu, nedostalo více, než co umožňuje platná právní úprava, a tudíž ani ze strany stěžovatele - povinné osoby - nebylo plněno více, než právní úprava při existenci pochybností ohledně množství a druhu vneseného živého inventáře umožňuje. Z těchto důvodů je pak třeba podle názoru ústavního soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněné i tvrzení stěžovatele, že výše uvedeným postupem by byl stěžovatel ze strany obecných soudů "ztotožněn s falzifikátorem", nebol z připojeného spisu ani z obsahu odůvodnění rozsudků obecných soudů Ústavní soud nezjistil, že by tak bylo ze strany obecných soudů uvedeno, či že by argumenty
v odůvodněních rozsudků obecných soudů toto tvrzení stěžovatele naplňovaly. Ústavní soud připouští, že z hlediska subjektivního se stěžovatel jako právní nástupce subjektu, do něhož byl původním vlastníkem živý inventář vnesen, brání normativnímu výpočtu za situace, kdy v jeho evidenci se nacházejí určité listiny, které by podle jeho názoru bylo možno použít pro výpočet výše náhrady. Vzhledem k tomu, že v tomto směru nebyla však uzavřena s oprávněnou osobou dohoda a rozhodnutí v této otázce bylo ponecháno věcně a místně příslušným obecným soudům, které - jak již bylo uvedeno výše - podle zjištění Ústavního soudu při svém rozhodování včetně hodnocení předložených listinných důkazů nevybočily z ústavně daného rámce, je třeba ústavní stížnost stěžovatele považovat za zjevně neopodstatněnou, a proto byla podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 1996
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj