ECLI:CZ:US:1996:4.US.209.96
sp. zn. IV. ÚS 209/96
Usnesení
IV. ÚS 209/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti R.D., zastoupeného advokátem JUDr. V.J., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 1996, sp. zn. 1 To 63/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. 7. 1996 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele učiněné faxem, které bylo doplněno předložením jeho originálu, doručeným dne 1. 8. 1996. Ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, byla podána včas, v souladu s ustanovením §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavou zaručené právo na řádný proces, namítá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to v souvislosti s
ustanovením §105 odst. 1 a 2 trestního řádu. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí se zamítnutím návrhu obhajoby na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru toxikologie a výslechem odborníků. Tvrdí, že oba soudy došly k hodnotícím závěrům na základě vadného
IV. ÚS 209/96
procesního postupu, čímž zároveň porušily jeho právo na obhajobu, chráněné mj. čl. 40 odst. 3 Listiny. Proto navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, ve kterém předseda senátu uvádí, že soud přezkoumal ve veřejném zasedání v intencích §254 odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 1996, č. j. 33 T 14/95-292, přičemž provedl důkaz listinami předloženými soudu obhájcem obžalovaného. Další doplnění dokazování nebylo procesními stranami navrženo. Soud pak dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání obžalovaného a podle §256 tr. řádu je zamítl. Pokud se jedná o důvody, odkazuje na své rozhodnutí a navíc konstatuje, že uplatněnou obhajobou se nalézací soud zabýval v souladu s ustanovením §125 tr. řádu a vyložil ve svém rozsudku, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Odvolací soud, jak je uvedeno ve vyjádření, se s tímto ztotožnil. Zcela na závěr odvolací soud připomíná, že právní úprava dokazování v trestním řízení nikterak neomezuje obviněného v oblasti znaleckých důkazů, a to s přihlédnutím k ustanovení §89 odst. 2 věta druhá tr. řádu. Ke svému vyjádření předseda senátu připojil kopie závěrů znalců, část protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 4. 1996 obsahující výpovědi znalců a protokol o veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Olomouci dne 31. 5. 1996.
Z přiloženého usnesení Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud dále zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 1996, č. j. 33 T 14/95-292, byl stěžovatel jako obžalovaný uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona a uložen mu trest odnětí svobody na 10 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl zavázán k povinnosti zaplatit škodu. Proti tomuto rozsudku podal odvolání s námitkou, že soud I. stupně neprovedl všechny dostupné důkazy, mající vliv na posouzení jeho viny, a provedené důkazy nehodnotil přesně, z
čehož vyplynulo i nesprávné právní
IV. ÚS 209/96
posouzení. Především vyjádřil nesouhlas se závěry znalce z odvětví soudního lékařství a s hodnocením úmyslu usmrtit poškozeného se zřetelem ke svědeckým výpovědím. Rovněž poukázal na předložené listinné důkazy vztahující se k hodnotám přípustného množství organických látek v alkoholických nápojích a navrhl doplnit dokazování o objasnění otázky působení toluenu v kombinaci s alkoholem a k otázce změřitelnosti této látky v krvi metodou plynové chromatografie.
Odvolací soud konstatoval, že postup krajského soudu, pokud jde o hodnocení provedených důkazů, byl plně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. V odůvodnění uvedl, že důvodně jsou závěry o úmrtí poškozeného vyvozeny z obsahu znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství a z výpovědí svědků. Za závažnou otázku považoval soud problematiku přítomnosti toluenu v krvi obžalovaného. Na základě závěrů znaleckých posudků byla pak dovozena plná trestní odpovědnost ve vztahu ke spáchanému trestnému činu a odvolací soud dále zdůraznil, že přivození smrtelného následku bylo způsobeno v úmyslu nepřímém. Pokud jde o přezkoumání výroku o trestu, neshledal Vrchní soud v Olomouci uložený trest za nezákonný a nepřiměřený.
Jak Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve svých rozhodnutích, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nemůže se proto zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy. To však nemění nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jinak řečeno, jeho úkolem je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obžalovaného byly prezentovány způsobem zajišťujícím správný výsledek. V těchto intencích posoudil ústavní soud ústavní stížnost. Jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti, skutečnosti v ní obsažené se v podstatě vztahují k důkazní stránce řízení, konkrétně k odmítnutému návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru toxikologie k otázce měření těkavých látek v krvi metodou plynové
IV. ÚS 209/96
chromatografie, neboť jak stěžovatel uvádí, při spáchání skutku mohl být významně ovlivněn toluenem, kterým bylo intoxikováno víno. V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěry, které učinily obecné soudy v rámci hodnocení podaných znaleckých posudků. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že do jeho kompetence nespadá, aby znovu "hodnotil" hodnocení důkazů provedených v řízení před obecnými soudy, neboť zásada volného hodnocení důkazů je výrazem principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. V daném případě, s přihlédnutím k výše uvedenému, ústavní soud na straně obecného soudu žádné pochybení, které by vybočovalo z ústavních mezí stanovených pro spravedlivý proces, neshledal.
Jak je patrné z rozhodnutí odvolacího soudu, bylo provedeno dostatečné důkazní řízení, které v sobě zahrnovalo nejen svědecké výpovědi, ale i znalecké posudky z odvětví soudního lékařství a odvětví psychiatrie. Právě na základě všech těchto důkazů byla vyvozena trestní odpovědnost obžalovaného a posuzována i subjektivní stránka trestného činu. Nelze rovněž přehlédnout, že odvolací soud z charakteru jednání obžalovaného dovodil, že jednal v úmyslu nepřímém, nikoli v úmyslu přímém, jak konstatoval soud I. stupně. Pokud jde tedy o námitku stěžovatele, že došlo k porušení ustanovení 105 odst. 1 a 2 tr. řádu, Ústavní soud neshledal, že by postupem soudu došlo k porušení práva na řádný proces, které je zakotveno především v čl. 38 odst. 2 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí též porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, aniž by však takové porušení bylo náležitě odůvodněno. K tomu ústavní soud uvádí, že pouhý odkaz na uvedené články není důkazem o tom, že došlo k porušení práva na řádný proces, když navíc toto tvrzení nemá oporu v argumentech uvedených v ústavní stížnosti.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, či k jejich omezení. Za této
situace je proto třeba považovat ústavní stížnost stěžovatele za zjevně neopodstatněnou. Proto byla podle 43 odst. 1 písm. C) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, odmítnuta, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. 9. 1996
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj