ECLI:CZ:US:1996:4.US.210.95
sp. zn. IV. ÚS 210/95
Usnesení
IV. ÚS 210/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti R.P., zastoupené advokátem JUDr. K.H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 1995, čj. 13 Co 1027/94-34, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, zastoupeného JUDr. V.J., jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků Ing. J.Ch. a Ing. V.Ch., oba zastoupeni advokátem JUDr. R.M., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 14. 8. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 10. 1994, čj. 10 C 915/93-24, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 24. 11. 1994, čj. 10 C 915/93-27, s tím, že odvolací soud zrušil část výroku týkající se
IV. ÚS 210/95
zastavení řízení proti J.Ch., která zemřela, neboť zde nebyl dán pro takové rozhodnutí důvod. Okresní soud jinak zamítl žalobu na zrušení části kupní smlouvy, uzavřené dne 16. 7. 1984 mezi R.P. a manžely J. a J.Ch. ohledně pozemkových parcel č. 498/2, 499/3, 539/1 a 538/1 v k. ú. Ž., po zjištění, že nejsou dány podmínky pro zrušení podle §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, když nebylo prokázáno, že by byla mezi účastníky uzavřena smlouva o darování nebo o bezúplatném převodu nemovitostí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, které je zaručeno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto porušení spatřuje v tom, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o poukaz na předcházející řízení vedené mezi ní a manžely J. a J.Ch. u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 47/92, ve kterém vedli účastníci řízení spor o určení vlastnictví k předmětným pozemkům. Žaloba v tomto řízení byla totiž opřena o zcela jiný právní důvod a tedy i jiné skutkové okolnosti. I když stěžovatelka nezpochybňuje nárok soudu na volné hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu, domnívá se, že krajský soud se tímto ustanovením neřídil a věcí se nezabýval dostatečně. Z uvedených důvodů proto navrhuje zrušení rozsudků obecných soudů.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je svým obsahem polemikou s učiněnými právními závěry. To, že nebylo vyhověno žalobě na zrušení části kupní smlouvy, nepovažuje za postup, který by byl v rozporu s čl. 36 Listiny. Jinak soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci uvádějí ve svém vyjádření, že ústavní stížnost není důvodná. Poznamenávají, že v předchozím řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 47/92
IV. ÚS 210/95
bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatelka uzavřela s jejich rodiči svobodně a vážně, určitě a srozumitelně kupní smlouvu, jejímž předmětem byly mimo jiné i zemědělské pozemky. V řízení vedeném následně, kdy stěžovatelka uplatnila své nároky podle §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., musel tedy odvolací soud přihlížet k výsledkům předchozího řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neprokázala konkrétní restituční titul a neunesla tedy důkazní břemeno, nemůže jít o porušení práva na spravedlivý proces. Proto navrhují zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud si dále vyžádal spisy vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 915/93 a 7 C 47/92, jakož i spis bývalého SN vedeného pod sp. zn. N 601/84. Z těchto spisů zjistil, že obecné soudy považovaly za prokázané ( a to na základě kupní smlouvy ze dne 16. 7. 1984 a výpovědi J.Ch.), že mezi účastníky byla sepsána a registrována kupní smlouva, kterou prodávající, R.P., a kupující, manželé J. a J.Ch., koupili nemovitosti včetně; všech pozemků. Nebylo tedy prokázáno, že předmětné pozemky by byly na nabyvatele převedeny bezplatně. Pokud stěžovatelka odkázala na další listinný důkaz, protokol obsažený v notářském spisu, ten sloužil podle názoru soudů pouze jako návrh na registraci a k projednání základu notářského poplatku, a proto nelze z něho dovodit, že byl dán úmysl prodávající převést předmětné pozemky na kupující bezúplatně.
Soud I. stupně rovněž ve svém rozhodnutí konstatoval, a to ze spisu sp. zn. N 601/84, že prodávající prodala kupujícím zemědělské stavení s obytnou částí a vedlejšími zemědělskými objekty v Ž., se stavební parcelou č. 94 a pozemkovými parcelami č. 539/2, 539/3 a 538/1 - zahrady ve vlastním užívání a pozemkovými parcelami v užívání socialistické organizace č. 498/2, 499/3, 539/1 a část 538/1 v k. ú. Ž. Kupní cena byla stanovena na Kčs 69. 282,-. Ze znaleckého posudku soud dále zjistil, že cena nemovitostí ke dni převodu činila Kčs 73. 782,-. Pro informaci byly v posudku oceněny i pozemky v
IV. ÚS 210/95
užívání ZD L., ale do celkové ceny nebyly zahrnuty.
Ústavní soud při posuzování obsahu ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. To je však podmíněno tím, že soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny. V dané věci z vyžádaných spisů Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádně zjištěn, za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými ustanoveními procesních předpisů. Jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, však je věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavnímu soudu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů soudem, a to dokonce ani tehdy, kdyby
se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Skutečnost, že po provedeném řízení soudy zamítly žalobu a zároveň vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a nelze z tohoto důvodu argumentovat porušením ústavně zaručených práv. Podle judikatury Ústavního soudu samotný neúspěch v restitučním ani jiném sporu nelze kvalifikovat jako porušení čl. 36 Listiny, či jiných ústavních práv.
V posuzované věci Ústavní soud neshledal tvrzené porušení čl. 36 Listiny, když nezjistil, že by interpretace aplikovaných ustanovení právních předpisů, zejména pak zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vybočila z ústavních mezí. Argumentace ústavní stížnosti, byť formálně opřená o čl. 36 Listiny, je ve své podstatě jen opakovanou polemikou s právními závěry, které učinily obecné soudy.
IV. ÚS 210/95
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyla porušena namítaná práva stěžovatelky ani jiná práva zaručující spravedlivý proces. Na základě těchto skutečností rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Rozhodnutí je závazné pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
V Brně dne 3. ledna 1996
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj