ECLI:CZ:US:1996:4.US.212.96
sp. zn. IV. ÚS 212/96
Usnesení
IV. ÚS 212/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti prof. ing. J.N., zastoupeného advokátem JUDr. V.P., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 697/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu uvedeného v návětí, kterým Nejvyšší soud ČR odmítl jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 1993, sp. zn. 23 Co 65/93. Podle .názoru stěžovatele odporuje napadené usnesení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nerespektuje jeho právo na spravedlivý a nestranný proces. Toto porušení spatřuje v tom, že ačkoliv odvolací soud ve svém rozsudku připustil dovolání, Nejvyšší soud neshledal, že by se jednalo v dané věci o řešení právních otázek zásadního významu, a proto dovolání odmítl. Podle názoru stěžovatele příčinou tohoto odmítnutí je především skutečnost, že odvolací soud vyřčené právo podat dovolání dostatečně neodůvodnil. Tato vada však podle jeho
IV. ÚS 212/96
názoru nemůže jít k jeho tíži, stejně tak jako nemůže hrát roli skutečnost, že NS ČR není rozhodnutím odvolacího soudu podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. vázán. Nastalá situace je podle názoru stěžovatele v rozporu s požadavkem právní jistoty, neboť v důsledku formální vady způsobené odvolacím soudem přichází stěžovatel o možnost účinně hájit svá práva před Nejvyšším soudem ČR. Jinou, zejména ústavněprávní argumentaci, ústavní stížnost neobsahuje.
Ústavní soud požádal ve smyslu ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, Nejvyšší soud o vyjádření k podané ústavní stížnosti. V tomto vyjádření Nejvyšší soud uvádí, že podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné jen pro řešení právních otázek zásadního významu, nikoli pro posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, která byla učiněna soudy I. a II. stupně. Dále zastává Nejvyšší soud stanovisko, že za vadu podřaditelnou pod ustanovení §237 o.s.ř. nelze považovat namítané nedostatečné odůvodnění výroku o přípustnosti dovolání odvolacím soudem. Z procesního spisu je totiž patrno, že odvolací soud sám své rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadní nepovažoval za přípustnost dovolání neměl proto
vlastně vůbec vyslovit. Pokud tak přesto učinil, učinil tak mimo rámec zákonných předpokladů (zřejmě ve snaze vyhovět žalobci) a nenahradil tím scházející zákonné podmínky přípustnosti dovolání.
Jak Ústavní soud vyslovil již v řadě svých publikovaných nálezů, není soudem nadřízeným obecným soudům a není tedy ani nějakou náhradní instancí v případě, kdy procesní předpisy dovolání nepřipouštějí. To, že dovolací soud dospěl po posouzení věci k názoru, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení práva na spravedlivý a nestranný soudní proces tak, jak je zaručen čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatel dovolává. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí, jehož přípustnost posuzují obecné soudy. Ústavnímu soudu by příslušelo rozhodnutí o odmítnutí
IV. ÚS 212/96
dovolání zrušit pouze v případě, jestliže by zcela evidentně porušovalo zákon a tak vybočovalo z ústavních mezí, tj. bylo by je možno kvalifikovat jako rozporné s ustanovením čl. 90, resp. čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takovým rozhodnutím však napadené usnesení zjevně není, jakkoli lze mít na interpretaci příslušných ustanovení o.s.ř. i názor jiný. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany ústavního soudu (viz též usnesení publikované pod č. 19, svazek 4. Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu ČR).
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podanou stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 8. 1996
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj