ECLI:CZ:US:1996:4.US.215.95
sp. zn. IV. ÚS 215/95
Usnesení
IV. ÚS 215/95 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti J.D. a J.D., oba zastoupeni advokátem JUDr. J.N., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 144/95 ze dne 18. 5. 1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelů doručená Ústavnímu soudu ČR dne 21. 8. 1995, směřuje proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 144/95, ze dne 18. 5. 1995, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 8 C 128/94, ze dne 21. 11. 1994, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, původně pod sp. zn. 8 C 1204/93. Stěžovatelé v této včas podané ústavní stížnosti bez bližší specifikace a odůvodnění tvrdili, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno jejich základní právo zaručené Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K obsahovému doplnění odůvodnění ústavní stížnosti došlo teprve podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 1. 1996.
IV. ÚS 215/95
Toto doplňující podání obsahuje nastínění geneze okolností souvisejících s projednáním původního návrhu stěžovatelů obecnými soudy návrhu soudu podanému dne 31. 8. 1993, jímž se stěžovatelé proti S. a J.J. s odvoláním na ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě v tehdy platném znění domáhali zrušení kupní smlouvy ze dne 25. 10. 1960 v té části, v níž byly pozemky zapsané ve vložce 319 pozemkové knihy pro obec k.ú. T., jejich matkou E.D. bezúplatně převedeny na S. a J.J., kterýžto návrh byl obecnými soudy pravomocně zamítnut v podstatě pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaných, kteří v řízení prokázali, že předmětné pozemky již od roku 1976 nevlastní, neboť je darovali státu. Vzhledem k tomu, že vlastní ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydaném v řízení o návrhu na obnovu razení, zaměřuje se v odůvodnění ústavní stížnosti pak na argumentaci týkající se tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2, 3, Listiny právě v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Těžiště odůvodnění ústavní stížnosti pak spočívá v tvrzení, že v řízení o návrhu na obnovu původního řízení nebylo obecnými soudy přihlédnuto k důsledkům, které vyplynuly pro předmětný případ z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, ve věci návrhu na zrušení zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších zákonů. V důsledku toho došlo podle tvrzení stěžovatelů jak k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ten je podle nich třeba vztáhnout i na ochranu majetku restituovaného, tak i k porušení čl. 36 odst. 1, 2, 3 Listiny, neboť tím, že nebylo ze strany obecných soudů vyhověno návrhu na obnovu řízení, bylo stěžovatelům znemožněno domáhat se zákonem stanoveným způsobem restituce majetku, který původně vlastnila jejich matka. Stěžovatelé v této souvislosti navrhují, aby Ústavní soud ve svém rozhodnutí o jejich ústavní stížnosti zaujal právní názor o tom, zda výše citovaný nález Ústavního soudu byl v jejich konkrétním případě obecnými soudy aplikován správně. Stěžovatelé jsou totiž toho názoru, že v důsledku toho, že nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/93,bylo zrušeno ustanovení vyjádřené v §8 odst.
IV. ÚS 215/95
3 zákona o půdě slovy "ke dni účinnosti tohoto zákona", nemuseli být žalovaní ke dni 1. 7. 1993 vlastníky předmětných nemovitostí. Zároveň toto doplňující podání obsahovalo také nový návrh podaný stěžovateli s odvoláním na §74 zákona č. 182/1993 Sb., v původní ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 21. 8. 1995 výslovně neuvedený - a to návrh na zrušení části ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě v platném znění, vyjádřené slovy "a jsou-li tyto pozemky ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké".
Především je třeba uvést, že návrhem stěžovatelů na zrušení části ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě v platném znění nebylo možno se zabývat s ohledem na to, že tento návrh stěžovatelé učinili teprve v podání došlém Ústavnímu soudu dne 22. 1. 1996, tedy po uplynutí šedesátidenní zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, a nebyla tak tedy splněna základní podmínka plynoucí z ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., totiž že takový návrh musí být podán spolu s ústavní stížností, nehledě k tomu, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí napadené ústavní stížností, byla aplikována příslušná ustanovení občanského soudního řádu o obnově řízení, nikoli tedy již přímo ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě.
Poté, co se soudce zpravodaj seznámil s obsahem spisů Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 8 C 1204/93 a 8 C 128/94, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.Obecné soudy při aplikaci §8 odst. 3 zákona o půdě vycházely ze specifika tohoto ustanovení, spočívajícího především v tom, že se jeho režim vztahuje na právní vztahy týkající se převodu pozemků spadajících do jeho věcné působnosti za podmínky, že jeho účastníky jsou osoby fyzické, a to jak na straně původního vlastníka jako převodce, tak na straně nabyvatelů ze smlouvy, a to nabyvatele původního i osob jemu blízkých. Vzhledem k tomu, že v daném případě byly následně sporné pozemky v roce 1976 převedeny nabyvateli z původní kupní
IV. ÚS 215/95
smlouvy na československý stát (nabídka bezplatného odevzdání ze dne 12. 11. 1975, přijetí nabídky dne 8. 11. 1976), nebylo možno podle §8 odst. 3 zákona o půdě při rozhodování tohoto sporu postupovat. Nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, jehož se stěžovatelé dovolávají, pak na této skutečnosti nic nezměnil. Důvodem pro zrušení části ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě bylo, jak plyne z odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu, odstranit možnost retroaktivního působení tohoto pravidla chování při zachování ostatních zákonných podmínek v něm obsažených. Konstrukci stěžovatelů, která dovozuje ze zrušení části ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě, vyjádřené slovy "ke dni účinnosti tohoto zákona", rozšiřující důsledky tohoto zásahu Ústavního soudu do obsahu uvedeného ustanovení ve smyslu rozšíření jeho osobní působnosti, tak nelze přisvědčit.
Jak plyne z obsahu připojených spisů, obecné soudy se v průběhu řízení o návrhu na povolení obnovy řízení zabývaly a dostatečně vypořádaly s argumenty, které podle tvrzení stěžovatelů zakládaly důvod pro obnovu řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a nic nenasvědčuje tomu, že by ve vztahu ke stěžovatelům ze strany obecných soudů v tomto řízení o povolení obnovy původního řízení došlo k porušení čl. 36 Listiny. Nemohlo pak také dojít ani k tvrzenému porušení článku 11 odst. 1 Listiny, když rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení je v této své prvé fázi svojí povahou v podstatě rozhodováním o procesních podmínkách a tudíž k bezprostřednímu zásahu do vlastnického práva stěžovatelů nemohlo dojít.
Také skutečnost, že obecné soudy v dosavadním řízení dospěly k závěru obsahově nepříznivému pro stěžovatele, nelze samu o sobě považovat za zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Z uvedených důvodů byla proto jejich ústavní stížnost podle §43 odst. 1, písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 8. 1996
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj