ECLI:CZ:US:1996:4.US.220.95
sp. zn. IV. ÚS 220/95
Usnesení
IV. ÚS 220/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. února 1996 ve věci ústavní stížnosti 1) L.K., 2) J.H., obou zastoupených advokátkou JUDr. M.K., proti rozhodnutí Pozemkového úřadu, O.Ú. P., ze dne 13. 7. 1993, čj. PÚ 6-a/91, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 1995, čj. 15 Ca 299/93-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím, pokud jimi bylo rozhodnuto tak, že oprávněné osoby jsou vlastníky nemovitostí, specifikovaných v bodě II. rozhodnutí správního orgánu, a to C.Š. s podílem 2/3, V.B. s podílem 1/6, L.K. s podílem 1/12, J.H. s podílem 1/12 a že po nabytí právní moci rozhodnutí bude vyznačeno na příslušných listech vlastnictví vlastnické právo pro shora uvedené oprávněné osoby s uvedenými
- 2 - IV. ÚS 220/95
podíly, stěžovatelé uvádějí, že krajský soud věc chybně posoudil po právní stránce, a to zejména ve výkladu ustanovení §4 odst. 2 písm. a) a §4 odst. 2 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Skutečnost, že v písm. a) se uvádí "závěti, jež byla předložena při dědickém řízení", neznamená, že toto předložení závěti při dědickém řízení se nevyžaduje i v případech písm. b). Citovaný text písm. a) se samozřejmě vztahuje i k písm. b), a to vedle toho, že jde o běžnou legislativní techniku, také z toho důvodu, že "jednotlivou věcí", jež dědici připadla podle závěti, může být právě restituovaná nemovitost, jejíž vydání musí být realizováno za stejných zákonných podmínek. Krajský soud, vedle dalších pochybení, dospěl také k nesprávnému právnímu názoru, že pro posouzení nároku oprávněné osoby nejsou rozhodné výsledky dědického řízení,ale pouhé znění závěti. To by platilo v případě, že by závět byla předložena v dědickém řízení, které nebylo zastaveno a které bylo projednáno. V projednávané věci pro posouzení, zda C.Š. je oprávněnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 písm. b) nebo podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, bylo třeba vyčkat právní moci rozhodnutí o projednání dodatečně najevo vyšlého jmění, a to právě za účelem zjištění, zda ke dni úmrtí zůstavitele majetek existoval. Pokud by totiž tomu tak nebylo, potom žádost o dodatečné projednání dědictví byla podána zcela účelově a k dodatečně předložené závěti by nebylo možno přihlédnout. Navíc v daném případě JUDr. K.Š. nepořizoval o majetku nebo o jeho části, neboť sám konstatuje, že hmotný majetek nemá, takže ve skutečnosti jde jen o příkaz otce synovi, aby usiloval o vrácení majetku, který otci byl odňat, a o náhradu způsobených škod. Nejde tedy o platnou závět ve smyslu ustanovení §534 obč. zák. z roku 1950, a navíc by taková závět byla neplatná podle ustanovení §551 tohoto zákona. Tím, že krajský soud neodročil jednání a ani nepřerušil řízení do pravomocného skončení řízení o dodatečně najevo vyšlém jmění v dědickém řízení po JUDr. K.Š., jakož i tím, že nepřipustil výslech účastnice řízení J.H., porušil článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i článek 36 odst.1 Listiny. Souhrnně vyjádřeno, oběma
3 - IV. ÚS 220/95
rozhodnutími došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, přičemž jedním z těchto práv je i právo občana vlastnit věc, dále právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, a dále právo na soudní ochranu, když i výklad právních předpisů v rozporu se zněním zákona znamená ve svých důsledcích odepření soudní ochrany. Stěžovatelé proto z uvedených důvodů navrhují zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř). Jestliže obecné soudy ve svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Přezkoumávaje základní otázku, zda totiž napadenými rozhodnutími bylo porušeno některé z uvedených základních práv a svobod, zjistil Ústavní soud ze spisu 15 Ca 299/93 Krajského soudu v Plzni, že tento soud považoval za nerozhodné, zda závět JUDr. K.Š. byla pořízena před tím, než došlo k odnětí vlastnického práva k nemovitým či movitým věcem, nebo později, přičemž dospěl dále k závěru, že nárok na vydání věci zde není odvozen z dědického práva, ale ze zvláštního nástupnictví, daného ustanovením §4 odst. 2 zákona o půdě. Podle názoru krajského soudu nejsou pro posouzení nároku oprávněné osoby rozhodné výsledky samotného dědického řízení po původním vlastníku věci, ale jen samotné znění závěti. V ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nejde totiž, podle názoru krajského soudu, o nárok, vyplývající z ustanovení občanského zákoníku o dědění, nýbrž o nárok "dalších oprávněných osob", založený přímo tímto zákonem. Posléze uvedený závěr vedl krajský soud také k tomu, že nepovažoval za nezbytné vyčkat výsledků řízení, týkajícího se dodatečného projednání dědictví po zemřelém původním vlastníku
- 4 - IV. ÚS 220/95
JUDr. K.Š.
V uvedených závěrech krajského soudu neshledal Ústavní soud nic, co by nasvědčovalo opodstatněnosti tvrzení stěžovatelů, že v projednávané věci došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny a že by tento soud postupoval v rozporu s články 90, 95 Ústavy. Judikatura soudů vychází totiž v obdobných případech ze samotného znění závěti, a to bez ohledu na výsledky dědického řízení ohledně dědictví po původním vlastníku (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 19. 7. 1994, sp. zn. 3 Cdo 326/93). Rovněž tak se judikuje, že dovolání se relativní neplatnosti závěti v řízení o restitučním nároku nemůže mít právní význam, neboť, jak se argumentuje, přímo z řazení jednotlivých oprávněných osob, a to podle restitučními předpisy stanoveného pořadí, vyplývá, že zákonodárce upřednostňuje dědice ze závěti před tzv. neopominutelným dědicem (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 1994, sp. zn. 3 Cdo 84/93). I když jde převážně o judikaturu vztahující se k dalším restitučním zákonům, a to k zákonu č. 87/1991 Sb., jakož i k zákonu č. 403/1990 Sb., sotva lze uvažovat o principiálně odlišném výkladu v souvislosti se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Závětní dědic C.Š., i když nemá postavení univerzálního dědice, je tedy, jak konstatoval krajský soud, oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. b) citovaného zákona právě proto, že byl závětí ustanoven dědicem nemovitostí, na které se vztahuje povinnost povinné osoby věci vydat (obdobně viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 15. 7. 1993, Cpjn 50/93). K tomu možno dodat, že, pokud jde o výklad "ustanoven jen k určité části nemovitosti", na kterou se vztahuje povinnost vydání, ve vztahu k situaci, že předmětnou závětí je ustanoven ke všem nemovitostem, na které se vztahuje povinnost vydání, lze zaujmout stanovisko, že právě i na tento případ dopadá ustanovení §4 odst. 2 písm. b) (za posledním středníkem), neboť, když k části, tak i k celku, nejde-li o univerzálního závětního dědice. Osobou oprávněnou podle §4 odst. 2 písm. b) věty za druhým středníkem zákona č. 229/1991 Sb. může být i osoba, jež byla závětí
5 - IV. ÚS 220/95
ustanovena k věci, na kterou se vztahuje povinnost vydání podle §6 téhož zákona, i když tato věc v době pořízení závěti nebyla již ve vlastnictví zůstavitele, ale ve vlastnictví státu (obdobně Vrchní soud v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo 214/93).
Pokud jde o námitky stěžovatelů, vztahující se k listině, sepsané dne 1. 1. 1956 JUDr. K.Š. a označené jmenovaným jako "poslední vůle", zjistil Ústavní soud ze spisu tohoto soudu, sp. zn. IV. ÚS 222/95, že ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutím obecných soudů, zamítajícím žalobu stěžovatelů, ve které se domáhali určení, že tato listina není závětí ani ustavením odkazovníka, byla podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta. V souladu s uvedenými rozhodnutími obecných soudů dospěl také krajský soud v projednávané věci k závěru, že ohledně svého nemovitého majetku učinil původní vlastník pro případ smrti jednoznačný projev vůle, kterým za dědice označil svého syna C.Š. a právě tento právní úkon zůstavitele staví tohoto závětního dědice v pořadí oprávněných osob v ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě na přednější místo. Ani v tomto bodu, tedy ve výkladu uvedené listiny, nelze proto, podle názoru Ústavního soudu, spatřovat odepření práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Naopak lze spíše mít za to, že takový výklad odpovídá zásadám spravedlivého procesu, když v uvedené listině je výslovně konstatováno, že zůstavitel jí předává "právní hodnoty" v plném rozsahu svému synu C.Š. a jeho prostřednictvím celému rodu a současně zdůrazněno, že všechny jeho nároky na nemovitý majetek náležejí výhradně tomuto synu a teprve postupně dalším generacím.
Ústavní soud nesdílí konečně ani názor stěžovatelů, že tím, že nepřipustil výslech účastnice J.H., porušil krajský soud článek 38 odst. 2 Listiny. Již krajský soud, jenž ve věci rozhodoval po ústním jednání, v odůvodnění svého rozsudku zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu na odročení jednání, a to způsobem, který možno považovat za přesvědčivý a vyčerpávající.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud
6 - IV. ÚS 220/95
za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. února 1996
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj