ECLI:CZ:US:1996:4.US.222.95
sp. zn. IV. ÚS 222/95
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 222/95
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.K. a J.H., oba zastoupeni advokátkou JUDr. M.K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 1995, sp. zn. 12 Co 683/94, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. 4 C 430/93, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 31. 8. 1995 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, ve které se domáhali určení, že listina sepsaná dne 1. 1. 1956 JUDr. K.Š. není závětí ani ustavením odkazovníka.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé považují právní
IV. ÚS 222/95
názor odvolacího soudu za nesprávný, neboť jsou toho názoru, že předmětná listina měla být zkoumána nejen podle ustanovení §541 a §542 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., stanovících náležitosti závěti, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku, ale i podle §534. V tomto ustanovení je výslovně uvedeno, že závět je jednostranný projev zůstavitelovy vůle, kterým zůstavitel osobně činí pořízeni o svém majetku. Podle názoru stěžovatelů toto ustanovení není naplněno, neboť jak zůstavitel uvádí ve svém dopise ze dne 1. 1. 1956, není co odkázat, protože nemá hmotného majetku. Z tohoto důvodu nelze tedy považovat předmětnou listinu za platnou závět, neboť ta neodpovídá požadavkům stanoveným tehdy platným občanským zákoníkem pro sepsání závěti. Namítají, že předmětná listina měla být zkoumána nejen po formální stránce, ale i po stránce obsahové, tj. zda mohla v době úmrtí zůstavitele vyvolat právní účinky přechodu vlastnictví na nabyvatele. Sami pak jsou toho názoru, že takové účinky vyvolat nemohla. V chybném výkladu aplikovaného zákona spatřují stěžovatelé zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, a proto navrhují zrušení obou napadených rozhodnutí.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti předseda příslušného senátu Krajského soudu v Plzni poukázal zejména na tu skutečnost, že pokud má pořizovatel závěti ke dni jejího sepisu jen nepatrné jmění, které je důvodem pro zastavení dědického řízení, není vyloučené, že v dalším období může ještě získat hodnotný majetek.
Z tohoto důvodu odvolací soud v předmětné věci nepřikládal označení majetku v závěti takový právní význam, jako stěžovatelé. Dále uvádí, že závět sama o sobě ještě nestačí závětnímu dědici, aby byl oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Proto se napadené rozsudky nejeví v zásadním rozporu s rozhodnutím o restitučních nárocích. Závěrem navrhuje, aby předmětná ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vedlejší účastník C.Š. se svého postavení vedlejšího účastníka podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdal, neboť má za to, že obecné soudy rozhodly
IV. ÚS 222/95
správně, bez porušení práv stěžovatelů.
Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisu vedeného u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 430/93, který si v souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí vyžádal, dospěl k závěru, že stěžovatelé ve své ústavní stížnosti v podstatě jen opakují argumenty, které uvedli jak v žalobě, tak zároveň i v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. S těmito argumenty se oba soudy náležitě vypořádaly a ve svém odůvodnění také náležitě zdůvodnily své právní stanovisko. Samotný nesouhlas s rozhodnutím soudu a opakovanou polemiku s jeho právními závěry, s pouhým konstatováním o zásahu do práva na soudní ochranu, nelze pak považovat za náležitou ústavně právní argumentaci.
Z obsahu spisu nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v řízení, které vydání napadených rozhodnutí předcházelo, bylo odepřeno stěžovatelům právo na soudní ochranu, popř. porušeny některé další principy spravedlivého a nestranného procesu, které jsou zakotveny v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Soudy řádně zjistily skutkový stav věci, a to způsobem, který je stanoven procesními předpisy a v souladu s dispoziční zásadou, neboť v daném řízení byl soud vázán žalobou na určení, že předmětná listina není závětí ani ustanovením odkazovníka. Z toho vyplývá, že soud nemohl přiznat více, než bylo požadováno v žalobním petitu. V předmětné věci se tedy nemohl zabývat otázkou platnosti či neplatnosti závěti, neboť žalobní petit k tomuto určení nesměřoval. Opačný postup by byl neslučitelný s ustanovením č1. 90 Ústavy České republiky.
Zcela na závěr Ústavní soud uvádí, s odkazem na již ustálenou judikaturu, že není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní
IV. ÚS 222/95
smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Za uvedeného stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 1996
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj