ECLI:CZ:US:1996:4.US.230.95
sp. zn. IV. ÚS 230/95
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti H. N. proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 7 Cmo 209/94-25, ze dne 19.6.1995, takto:
Usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 36 Cm
241/94, ze dne 13.6.1994, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp.
zn. 7 Cmo 209/94, ze dne 19.6.1995, se z r u š u j í .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností s odvoláním
na porušení čl. 3 odst. l a 36 odst. l a 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení usnesení Vrchního
soudu v Praze, sp. zn. 7 Cmo 209/94, ze dne 19.6.1995, jímž bylo
odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Krajského obchodního soudu
v Praze, sp. zn. 36 Cm 241/94, ze dne 13.6.1994.
Krajský obchodní soud v Praze, jak bylo zjištěno ze spisu
tohoto soudu, shora označeným rozhodnutím zrušil společnost L+B,
s.r.o., (jejímž jedním ze dvou společníků je stěžovatel), nařídil
její likvidaci, likvidátorem společnosti jmenoval ing. S. Š.,
které stanovil povinnost předložit soudu konečnou zprávu o průběhu
likvidace do 15 dnů od jejího skončení. Uvedené rozhodnutí bylo
vydáno v řízení zahájeném k návrhu JUDr. A. V., právní zástupkyně
zrušované společnosti, která návrh na zahájení řízení v podstatě
odůvodňovala tím, že jednatele společnosti (jímž byl druhý ze
společníků) upozorňovala na povinnost plynoucí z §764 odst. 2
obchodního zákoníku - uvést společenskou smlouvu a stanovy
společnosti do souladu s kogentními ustanoveními obchodního
zákoníku, což bez valné hromady společníků není uskutečnitelné.
Přes její opakované výzvy se však v posledních dvou letech valná
hromada společnosti nekonala. Právní zájem na podaném návrhu
zdůvodnila tak, že její profesní odpovědnost za právní statut
klienta je nejistá, když soud v popsané situaci může společnost
kdykoliv zrušit a nařídit její likvidaci, a to dokonce i bez
návrhu. Krajský obchodní soud v Praze, který vycházel z názoru, že
právní zájem JUDr. V. na zrušení společnosti, kterou zastupovala,
je dán, podanému návrhu vyhověl dne 13.6.1994, a to s odkazem na
ustanovení §68 odst. 6 písm. a) obchodního zákoníku, když
považoval za nesporné, že valná hromada společnosti se
v uplynulých dvou letech nekonala. Zároveň podle §71 odst. 2
obchodního zákoníku jmenoval likvidátora společnosti. Toto
rozhodnutí soud I. stupně v den jeho vydání doručil navrhovatelce
a jednateli společnosti, jímž byl druhý společník firmy ing. J. B.
Stěžovateli, který je většinovým společníkem firmy, vlastnící 70
procent jejího základního jmění, toto rozhodnutí přes jeho
výslovnou žádost soudem doručeno nebylo se zdůvodněním, že
účastníkem předmětného řízení je pouze navrhovatelka - J. V.
- a společnost, nikoliv však již její společníci. Stěžovatel pak
přesto dne 19.9.1994 podal odvolání proti uvedenému rozhodnutí
soudu I. stupně, o kterém pak rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní
stížností napadeným usnesením, sp. zn. 7 Cmo 209/94, ze dne
19.6.1995, tak, že odvolání stěžovatele odmítl podle §218 odst.
1 písm. b) o.s.ř. jako odvolání podané osobou k tomu neoprávněnou,
s odůvodněním, že společník společnosti, zrušované podle §68
odst. 6 obchodního zákoníku, není účastníkem řízení, neboť řízení
podle §68 odst. 6 obch.z. není podle §200e odst. 2 a §9 odst.
4 písm. b) o.s.ř. řízením, které může být zahájeno i bez návrhu,
a pro účastenství v něm nelze použít ustanovení §94 odst.
l o.s.ř.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze směřuje ústavní
stížnost stěžovatele, který v jejích důvodech rekapituluje
historii firmy L+B, s.r.o., jejímž spoluvlastníkem se stal v roce
1992, když koupil od firmy L. 70 procent základního jmění
společnosti. Zbývajících 30 procent základního jmění vlastnil
druhý společník firmy ing. J. B., který byl současně i jednatelem
společnosti L+B, s.r.o. Stěžovatel nebyl spokojen s činností firmy
a zejména s činností jednatele ing. B. Dříve než však mohl jako
většinový společník tuto situaci vyřešit na valné hromadě, svolané
na 14.6.1995, byla firma bez jeho vědomí rozhodnutím Krajského
obchodního soudu v Praze, sp. zn. 36 Cm 241/94, ze dne 13.6.1994,
zrušena a nařízena její likvidace. JUDr. N., jako právní zástupce
stěžovatele, se obrátil na předsedu krajského obchodního soudu se
stížností na postup soudu, který rozhodl o zrušení firmy bez
slyšení většinového společníka a v tak krátké lhůtě, která
stěžovateli nepřipadala běžná. Předseda krajského obchodního soudu
ke stížnosti uvedl, že není důvodná, a krátká lhůta, ve které soud
rozhodl, není neobvyklá. Stěžovatelem podané odvolání proti
usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 36 Cm
241/94, ze dne 13.6.1994, bylo pak Vrchním soudem v Praze
odmítnuto z důvodu, že navrhovatel nebyl oprávněn odvolání podat.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí rovněž výhrady k průběhu
likvidace firmy, která byla, podle něj, záměrně účetně předlužena,
přičemž nyní k návrhu likvidátorky probíhá i konkursní řízení.
Celkově považuje stěžovatel situaci kolem firmy od počátku do
konce za akci provedenou podle připraveného scénáře s využitím
mezer v zákoně a nedůsledného postupu soudu. Projevem toho je
i usnesení Krajského obchodního soudu v Praze o zrušení firmy,
k němuž se jako většinový společník nemohl vyjádřit, i ústavní
stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. V závěru
ústavní stížnosti pak konstatuje, že se od počátku marně dovolává
soudní ochrany, která mu nebyla poskytnuta, a tím bylo, dle jeho
názoru, dotčeno jeho základní právo na soudní ochranu, obsažené
v čl. 36 odst. l a 2 Listiny. Navrhl proto, aby jeho ústavní
stížnosti bylo vyhověno, napadené usnesení Vrchního soudu v Praze
bylo zrušeno a současně aby bylo konstatováno, že "ustanovení
obchodního zákoníku, podle kterého nemohou cizí státní
příslušníci, nemající trvalý pobyt v ČR, vykonávat funkci
statutárních orgánů společnosti, je v rozporu s čl. 3 odst.
l Listiny".
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
k obsahu ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že se meritorně
odvoláním stěžovatele proti rozhodnutí Krajského obchodního soudu
v Praze o zrušení společnosti L+B, s.r.o., nezabýval vzhledem
k tomu, že odvolatel nebyl účastníkem řízení a nebyl tedy
legitimován k podání odvolání. Proto se k věcnému odůvodnění
ústavní stížnosti v uvedené věci nevyjádřil a pokud jde o jeho
procesní postup, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastnice JUDr. A. V. ve svém vyjádření k obsahu
ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že stěžovatel ve smyslu
ustanovení §72 odst. l zákona č. 182/1993 Sb. není osobou
oprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť nebyl účastníkem
řízení před Krajským obchodním soudem v Praze, kteroužto
skutečnost konstatuje i napadené usnesení Vrchního soudu v Praze.
Dále ve vyjádření uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl
řadu údajů, které ne zcela úplně a pravdivě vypovídají o skutečném
stavu a průběhu této věci, přitom však nepopírá existenci
zákonného důvodu podle §68 odst. 6 obchodního zákoníku, tedy
skutečnost, že po dobu 2 let si nenašel čas účastnit se valné
hromady. Upozorňuje na to, že stěžovatel v rozporu s ustanovením
§133 obch.z., který stanoví, že statutárním orgánem společnosti
s ručením omezením je jednatel, nikoliv většinový společník,
udělil dne 11.2.1992, tedy následujícího dne po podpisu smlouvy
o převodu obchodního podílu, na jejímž základě se stěžovatel stal
společníkem obchodní společnosti, plnou moc v rozsahu prokury
německému občanu, aniž by o této skutečnosti svého českého
společníka a jednatele společnosti informoval. Svolání valné
hromady společnosti stěžovatelem je pak pouhým jeho tvrzením,
neboť se jednalo o fax, jehož text zákonem stanovené formální ani
obsahové náležitosti pozvánky na valnou hromadu neměl. Kromě toho
je datum konání valné hromady samotným stěžovatelem a jeho právním
zástupcem uváděno nejasně a různě. Zápis z této údajně konané
valné hromady nebyl českému společníku ani k jeho výslovné písemné
žádosti nikdy předložen. S ohledem na shora uvedené poznámky
vedlejší účastnice uzavírá, že stěžovatel se cítí být poškozen
údajnou nemožností dovolat se soudní ochrany svých práv, přitom
sám práva a povinnosti, jež pro něj jako zahraniční osobu
vyplývají z platných právních předpisů České republiky,
nerespektuje a dovolávaje se ochrany Ústavního soudu, argumentuje
účelovými tvrzeními. Ve vyjádření pak také poukazuje na to, že
stěžovatel má ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny právo domáhat se
náhrady škody, pokud se domnívá, že mu snad nějaká škoda
nezákonným postupem soudu vznikla. Vedlejší účastnice proto
navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu
Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 36 Cm 241/94, dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Vrchní soud v Praze
odmítl odvolání stěžovatele jako odvolání podané osobou k tomu
neoprávněnou, když vycházel z názoru, že účastníkem řízení,
vedených podle §9 odst. 4 písm. b) o.s.ř., je pouze navrhovatel
a společnost, které se řízení týká. Tento názor, vycházející
z výkladu ustanovení §200e o.s.ř., však Ústavní soud nesdílí,
neboť ve svých důsledcích se dostává do rozporu s právem na soudní
ochranu, zakotveným v čl. 36 odst. l Listiny. Podle přesvědčení
Ústavního soudu bylo třeba společníky společnosti, zrušované
v řízení podle §9 odst. 4 písm. b) o.s.ř., považovat za účastníky
řízení, a to i podle právní úpravy platné před poslední novelou
o.s.ř. Pokud totiž zákonodárce okruh účastníků řízení v řízeních
uvedených v odst. l §200e o.s.ř. odkazem na ustanovení §9 odst.
4 písm. b) až i), mezi nimiž jsou jak řízení zahajovaná na návrh,
tak i řízení, která je možno zahájit i bez návrhu, vymezuje
v odst. 3 §200e o.s.ř. dalším odkazem pouze na §94 o.s.ř., tedy
na třetí definici účastníků řízení (a nikoliv tedy také odkazem na
ustanovení §90 o.s.ř., když právě toto ustanovení vymezuje okruh
účastníků řízení zahajovaných jen na návrh), je třeba tomuto jeho
odkazu rozumět tak, že ve všech druzích řízení, na které se
vztahuje ustanovení §200e o.s.ř., jsou účastníky řízení všichni
ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno.
Za takové subjekty je pak třeba nepochybně považovat i společníky
zrušované společnosti. (Pokud by zákonodárce měl skutečně v úmyslu
při konstrukci ustanovení §200e odst. 3 o.s.ř. rozlišit
účastenství podle druhů řízení, s ohledem na způsob jejich
zahájení, pak by nepochybně tento svůj úmysl v uvedeném ustanovení
vyjádřil přímo, např. formulací "účastenství ve věcech uvedených
v odst. l, které mohou být zahájeny i bez návrhu, se řídí
ustanovením §94 v řízeních, zahajovaných k návrhu ustanovením §90 o.s.ř."). Vzhledem k tomu, že procesní legitimaci k podání
odvolání je třeba přiznat nepochybně také tomu, s nímž nebylo jako
s účastníkem řízení jednáno, ač s ním tak jednáno být mělo, je
třeba v postupu Vrchního soudu v Praze, který odmítl odvolání
stěžovatele, jehož práv a povinností, jako společníka zrušované
společnosti, se takové řízení nepochybně dotýká, spatřovat
porušení práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst.
l Listiny. Z uvedených důvodů Ústavní soud napadené usnesení
Vrchního soudu v Praze zrušil. Vzhledem k tomu, že již soud I.
stupně se stěžovatelem jako s účastníkem řízení nejednal, zrušil
Ústavní soud i rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze.
Tento soud by se v novém řízení měl také blíže zabývat otázkou
právního zájmu vedlejší účastnice.
Pro úplnost je pak třeba k stěžovatelem namítanému porušení
čl. 36 odst. 2 Listiny uvést, že toto ustanovení se vztahuje na
rozhodnutí orgánů veřejné správy, resp. zaručuje ochranu práv
rozhodnutím takového orgánu zkrácených, o takové rozhodnutí však
v posuzovaném případě nejde, když obě rozhodnutí byla vydána
orgány soudními.
Konečně pak k návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud
konstatoval, že "ustanovení obchodního zákoníku, podle kterého
nemohou cizí státní příslušníci, nemající trvalý pobyt v ČR,
vykonávat funkci statutárních orgánů společnosti, je v rozporu
s čl. 3 odst. l Listiny", Ústavní soud poznamenává, že v této
části stěžovatelem navrhovaný petit neodpovídá ustanovení §70
zákona č. 182/1993 Sb. a i kdyby měla být tato část petitu
stěžovatele podle svého obsahu považována za návrh na zrušení
ustanovení §30 odst. 3 obchodního zákoníku, podle kterého
u zahraniční fyzické osoby, která se zapisuje do obchodního
rejstříku jako osoba oprávněná jednat jménem podnikatele, se
vyžaduje doklad o povolení k pobytu v ČR, pak takový návrh by
musel být odmítnut podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993
Sb., neboť návrh byl sice spojen s ústavní stížností, tato však
směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze, v němž ustanovení
§30 odst. 3 obchodního zákoníku nebylo aplikováno, a tedy by
v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení §74 zákona č.
182/1993 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 12. září 1996