Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.04.1996, sp. zn. IV. ÚS 233/95 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 18/5 SbNU 153 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.233.95

sp. zn. IV. ÚS 233/95 Nález Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti B. K., zast. advokátem JUDr. J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 9 Co 378/95, ze dne 26.7.1995, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a KB v Praze, zast. advokátem JUDr. V. S., takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 9 Co 378/95, ze dne 26.7.1995, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní soud ČR obdržel dne 21.9.1995 včas podanou ústavní stížnost B. K., směřující proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 9 Co 378/95, ze dne 26.7.1995. Krajský soud tímto rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 13 C 121/94, ze dne 7. 3. 1995, kterým okresní soud zamítl návrh stěžovatelky na určení, že ke vzniku zástavního práva k nemovitosti stěžovatelky na základě zástavní smlouvy ze dne 8.8.1991 pro úvěr, poskytnutý KB, a.s., firmě R.K.B. PkO, se sídlem v P., zapsaného k návrhu KB v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve Frýdku - Místku na LV č. 1142 pro k.ú. Kunčice pod Ondřejníkem, platným způsobem nedošlo. Zamítl jím rovněž návrh stěžovatelky, aby KB byla uložena povinnost provést na její náklady do 3 dnů od právní moci rozsudku výmaz tohoto zástavního práva. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že k zápisu zástavního práva ve vztahu k nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky došlo právem, když stěžovatelka s tímto zajištěním závazku vyslovila souhlas v listině ze dne 5.8.1991 (text uvedené listiny je následující: "Věc: Ručení k poskytnutí úvěru u KB prostřednictvím nemovitosti. Já, níže podepsaná, B. K., bytem..... souhlasím, aby můj majetek - rekreační objekt - chata č.p. ....byl vzat do ručení pro poskytnutí úvěru u KB, firmy R.K.B. se sídlem v P. ..., kde je můj syn I. K. smluvním společníkem firmy a zároveň uděluji panu K. I. plnou moc k vyřízení této záležitosti za mě. Podpis ověřený dne 5.8.1991"). V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně pak v podstatě uvedl, že uvedený projev vůle stěžovatelky nelze vykládat jako ručení (tj. podle §52 až 56 tehdy platného znění o.z.), neboť nebyly splněny předpoklady jeho vzniku (např. prohlášení adresované věřiteli). Soud proto vyložil její projev vůle obsahově jako souhlas se zastavením její nemovitosti v souvislosti s poskytnutím úvěru firmě R.K.B.,PkO. Zároveň na straně zástavního věřitele dovodil dobrou víru při uzavírání zástavní smlouvy. Toto rozhodnutí soudu I. stupně napadla stěžovatelka odvoláním, v němž dává najevo nesouhlas s právními závěry soudu I. stupně. Ona sama své písemné prohlášení ze dne 5.8.1991 interpretuje toliko jako příslib ručitelství. Poukazuje na to, že soud I. stupně, který její projev vůle vyložil jako souhlas se zastavením nemovitosti, tento svůj názor neodůvodnil, zejména z rozhodnutí není patrno, na základě kterých ustanovení, v té době platných, by mělo ke vzniku zástavní smlouvy dojít. V této souvislosti poukazuje na to, že novela občanského zákoníku, která umožnila vznik zástavního práva na základě smlouvy (§151b odst. l), nabyla účinnosti teprve l.1.1992. Kromě toho pak v odvolání mimo jiné také namítá, že její prohlášení bylo nedostatečně určité, nemělo náležitosti nyní platného ustanovení §151b odst. 4 o.z. Krajský soud v Ostravě, který se věcí k odvolání stěžovatelky zabýval, rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel při interpretaci prohlášení stěžovatelky ze dne 5.8.1991 z rozboru dvou právních institutů, které, podle jeho názoru, v dané věci přicházely v úvahu, a to z institutu zástavního práva, jehož tehdejší úprava byla obsažena v ustanovení §129c - 129i hospodářského zákoníku, a z institutu ručení, které oba slouží k zajištění závazku, přičemž odlišnost ručení od zástavního práva lze shledat ve způsobu uspokojení věřitele, když u zástavního práva může být věřitel uspokojen toliko ze zástavy, u ručení pak z celého majetku. V tomto základním kontextu je pak, podle krajského soudu, nutno interpretovat prohlášení stěžovatelky,z něhož,podle jeho názoru, zcela jednoznačně vyplynul po obsahové stránce souhlas stěžovatelky se zabezpečením splnění závazku dlužníka vůči věřiteli její vlastní nemovitostí. Obsah jejího souhlasu k ručení je tedy nutno vykládat jako souhlas se vznikem zástavního práva. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí mimo jiné dále krajský soud zdůrazňuje, že nemůže obstát ani ta část odvolání stěžovatelky, v níž se hovoří o obsahu zástavní smlouvy, když uvedená argumentace pomíjí zásadní rozdíl mezi smlouvou o zřízení zástavního práva na straně jedné, jakožto dvoustranným právním úkonem, a souhlasem vlastníka věci se zřízením takového zástavního práva, jakožto jednostranným právním úkonem na straně druhé. Vlastník nemovitosti totiž není účastníkem smlouvy o zřízení zástavního práva, těmi jsou jen věřitel a zástavce, přičemž při zástavě cizí věci je relevantní jen souhlas vlastníka věci se zástavou, což je právní úkon jednostranný, předvídaný v tehdejší právní úpravě v ustanovení §129e hospodářského zákoníku. Zmíněné ustanovení pak tomuto právnímu úkonu nepředepisuje žádné zvláštní náležitosti a lze tudíž vycházet z toho, že kromě obecných náležitostí právního úkonu (§37 o.z.) musí tento právní úkon obsahovat výslovný souhlas se zřízením zástavy na konkrétní nemovitost, což v daném případě bylo dáno. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu, shrnuje své výhrady k rozsudkům obou soudů s poukazem na jejich nezákonnost, a to v důsledku nesprávného hodnocení důkazů a nesprávného právního posouzení věci, v důsledku kterého došlo k porušení jejího ústavně zaručeného vlastnického práva (čl. ll Listiny základních práv a svobod). Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě připomíná nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek l, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že nespadá do pravomoci ÚS hodnotit hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to i kdyby se s nimi neztotožnil. Obecným soudům není stěžovatelkou vytýkán vadný procesní postup a namítanou hmotněprávní problematiku proto zřejmě nepřísluší, podle názoru krajského soudu, Ústavnímu soudu posuzovat. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník se k obsahu ústavní stížnosti písemně nevyjádřil. U ústního jednání navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud již ve svých dřívějších nálezech vyjádřil, že mu nenáleží vykonávat ve vztahu k obecným soudům přezkumnou pravomoc, to však jen za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy. V daném případě však stěžovatelka namítá porušení svého vlastnického práva zaručovaného čl. ll Listiny základních práv a svobod, a proto se Ústavní soud musel z tohoto pohledu věcí zabývat. Poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 13 C 121/94, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Obecné soudy, které se při svém rozhodování v předmětné věci zaměřily především na posouzení projevu vůle stěžovatelky, obsaženého v listině s ověřeným podpisem ze dne 5.8.1991, dospěly k závěru, že zástavní právo k nemovitosti stěžovatelky platně vzniklo na základě zástavní smlouvy ze dne 8.8.1991, za souhlasu stěžovatelky daného uvedenou listinou. Zástavní smlouva, jak je patrno z jejího obsahu, byla uzavřena mezi KB, pobočkou v F.M., a R.K.B., PkO, dne 8.8.1991, a to s odvoláním na ustanovení §129c - 129i hospodářského zákoníku, v té době platného. Z obsahu spisu však neplyne, že by žádost o zápis zástavního práva v evidenci nemovitostí podala ve smyslu ustanovení §129f odst. 3 hospodářského zákoníku, v té době platného, sama stěžovatelka - vlastnice zastavované nemovitosti. Právě tato skutečnost vede Ústavní soud k závěru, že k platnému vzniku zástavního práva (podle tehdejší jeho úpravy, obsažené v hospodářském zákoníku - před nabytím účinnosti obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. a novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) k nemovitosti stěžovatelky nemohlo dojít. Ústavní soud je totiž toho názoru, že vlastník věci nemovité - jehož věc byla zastavována zástavcem jako cizí věc -, který na rozdíl od zástavce nebyl účastníkem zástavní smlouvy uzavírané podle ustanovení §129c a násl. hospodářského zákoníku, byl právě uvedeným ustanovením §129f odst. 3 hospodářského zákoníku chráněn obdobně, jak to činil zákon ve vztahu k vlastníku věci movité v ustanovení §129e hospodářského zákoníku. V této souvislosti je třeba také poukázat na to, že obecné soudy při posuzování věci nesprávně vycházely z ustanovení §129e hospodářského zákoníku. Toto ustanovení je totiž možno aplikovat pouze v případech, byla-li zastavena cizí věc movitá. Tento závěr je třeba dovodit z dikce uvedeného ustanovení (v návaznosti na předcházející ustanovení §129d odst. 3 hospodářského zákoníku), které vznik zástavního práva v případech zastavení cizí věci vázalo, kromě dobré víry zástavního věřitele, na odevzdání věci zástavnímu věřiteli, přitom odevzdání věci pojmově, ve smyslu uvedené úpravy, přicházelo v úvahu pouze u věcí movitých. Za stavu, kdy obecné soudy na daný případ aplikovaly nesprávně ustanovení §129e hospodářského zákoníku a pominuly zajišťovací funkci ustanovení §129f odst. 3 hospodářského zákoníku, jehož prostřednictvím se v podstatě osvědčoval kvalifikovaný souhlas vlastníka nemovitosti se zastavením věci, v případech, jaký byl i tento, kdy vlastník zastavované věci nemovité sám účastníkem hospodářskoprávního vztahu nebyl, je pak třeba učinit závěr, že stížností napadené rozhodnutí porušilo čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, kteréžto ústavní zásadě je třeba rozumět tak, že prohlášené právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho tvrzeného práva. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil [§82 odst. 2, písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb]. Pro úplnost je třeba dodat ke stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. ll odst. l Listiny základních práv a svobod, že v dané věci bylo napadeným rozhodnutím vlastnické právo stěžovatelky pouze ohroženo, nikoliv však porušeno, když k přímému zásahu do jejího vlastnického práva by mohlo dojít teprve při realizaci zástavního práva. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 29. února 1996