ECLI:CZ:US:1996:4.US.239.96
sp. zn. IV. ÚS 239/96
Usnesení
IV. ÚS 239/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl o návrhu JUDr. A.L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1994, č. j. 7 Cdo 147/93-78, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 30. 8. 1996 doručeno podání označené jako stížnost do rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1994, č. j. 7 Cdo 147/93-78, s tvrzením, že soud nevzal při rozhodování v úvahu nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93. Tím byla podle názoru stěžovatelky jí způsobena značná majetková újma a porušena Listina základních práv a svobod.
Při posuzování návrhu se Ústavní soud nejprve zaměřil na splnění náležitostí tak, jak je požaduje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle §72 odst. 2 tohoto zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), případně dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě lhůta pro podání ústavní stížnosti plynula ode dne
právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1994, č. j. 7 Cdo 147/93-78. Jak Ústavní soud zjistil na základě vyžádaného sdělení Okresního soudu v Olomouci, výše uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 10. 1994. Jestliže byl tedy návrh podán teprve dne 29. 8. 1996, stalo se tak nepochybně po uplynutí zákonné lhůty šedesáti dnů.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle Š 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků. Z tohoto důvodu považoval Ústavní soud za bezpředmětné, s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, aby stěžovatelku vyzýval k odstranění jiných vad návrhu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 1996
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj