ECLI:CZ:US:1996:4.US.246.95
sp. zn. IV. ÚS 246/95
Usnesení
IV. ÚS 246/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.P. a V.K., obě zastoupené advokátem JUDr. S.F., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 1995, čj. 5 Co 896/95-107, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 3. 1995, čj. 6 C 666/93-84, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, zastoupeného JUDr. Z.S., jako účastníka řízení, a M.B., zastoupené advokátkou JUDr. E.H., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 12. 10. 1995 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti rozhodnutím obecných soudů výše uvedeným s tvrzením stěžovatelek, že došlo k porušení jejich vlastnického práva.
Z důkazů přiložených k ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 4. 1994,
čj. 6 C 666/93-37, bylo vyhověno žalobě stěžovatelek, aby soud určil, že F.P. ml. byl až do své smrti, tj. do 28. 5. 1993, výlučným vlastníkem pozemkových parcel č. 296/1-role a č. 297 - louka v k.ú. K. Soud vzal ve svém odůvodnění za prokázané, že předmětné nemovitosti nabyl trhovou smlouvou v roce 1947 zemřelý F.P. ml., a nikoliv jeho otec F.P. st. Přesto byly tyto pozemky zařazeny do dědictví po F.P. st. a do vlastnictví je pak nabyla vedlejší účastnice M.B., která je v roce 1984 prodala čs. státu - MNV v K. a v roce 1992 je nabyla zpět do vlastnictví na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Soud I. stupně dospěl k závěru, že oba přechody vlastnictví byly neplatné, neboť nebyly provedeny vlastníkem.
Proti tomuto rozsudku podala odvolání M.B. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 7. 1994, čj. 6 Co 1317/94-60, rozhodnutí soudu I. stupně zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť dospěl k závěru, že v prováděném dokazování a následném zjištění jsou rozpory. Proto okresnímu soudu uložil, aby doplnil řízení v rozsahu, který vymezil, a ze zjištěných skutečností pak vyvodil závěry.
Okresní soud v Českém Krumlově svým rozhodnutím ze dne 22. 3. 1995, čj. 6 C 666/93-84, žalobu zamítl, neboť po doplnění důkazního řízení dospěl k závěru, že naléhavý právní řadem na určení, že F.P. ml. byl ke dni smrti vlastníkem zmíněných nemovitostí, není dán. Dovodil, že otázka vlastnictví byla již vyřešena po linii správního řízení, když byla P.ú. v K. schválena dne 13. 8. 1992 dohoda o vydání daných nemovitostí mezi žalovanou M.B. jako osobou oprávněnou a obcí K., jako osobou povinnou. Soud dále zjistil, že F.P. ml. dne 24. 5. 1993 podal u P.ú. v K. návrh na obnovu řízení ve věci restituce M.B., o kterém bylo rozhodnuto tak, že není dán důvod pro zahájení správního řízení, neboť nebyla
dodržena zákonná lhůta pro uplatnění nároku a nebyl předložen doklad, že by byl vlastníkem zmíněných nemovitostí.
K odvolání stěžovatelek jako žalobkyň Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 6. 1995, čj. 5 Co 896/95-107, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a v plném rozsahu odkázal na jeho zjištění. Ztotožnil se s právním závěrem, že na určovací žalobě není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť za situace, kdy vlastnické právo k pozemkům svědčí žalované M.B., se právní postavení žalobkyň nemohlo změnit. Připomněl, že F.P. ml. nebo po jeho smrti žalobkyně mohli vůči žalované uplatnit nárok na vydání věci
žalobou na plnění podle §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., popř. mohli nárok uplatnit přímo proti povinné osobě postupem podle §9 téhož zákona.
Stěžovatelky se domnívají, že oba soudy při svém rozhodování pochybily v tom směru, pokud aplikovaly zákon o půdě a nikoli obecná ustanovení občanského zákoníku týkající se vlastnictví. Dovozují to ze skutečnosti, že předmětné pozemky nikdy nevlastnila M.B. a tudíž nemohly do vlastnictví státu přejít, neboť jediným a právoplatným nabývacím titulem je trhová smlouva z roku 1947. Veškeré další právní akty proto považují za neplatné s poukazem, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám.Stěžovatelky jsou toho názoru, že rozhodnutím soudu byly poškozeny na svých vlastnických právech, které k předmětným nemovitostem nabyly obě v okamžiku smrti F.P. ml., a proto navrhují,
aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil. Závěrem stěžovatelky uvedly, že podaly zároveň dovolání.
Na základě postupu stanoveného zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, požádal Ústavní soud o vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a M.B., jako vedlejší účastnici. Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval v podstatě odůvodnění svého rozhodnutí. K námitce stěžovatelek ohledně porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") pak uvedl, že pokud F.P. ml. byl skutečně vlastníkem nemovitostí, které v roce 1984 v tísni "darovala" státu M.B., jíž byly pozemky také v roce 1992 státem vráceny, pak F.P. ml. byl oprávněnou osobou a jeho pozemky na stát přešly 'bez právního důvodu a jemu nic nebránilo podat žalobu podle §13 odst. 2 zákona o půdě. Pokud se stěžovatelky domáhaly svých práv žalobou na určení, ta má zásadně místo jen tam, kde nelze žalovat na plnění, kde si soud existenci práva či právního vztahu musí stejně řešit jako otázku předběžnou. Tak by tomu bylo i v řízení podle výše zmíněného ustanovení. Z tohoto důvodu nelze tedy dovodit, že by byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o vyjádření M.B., vedlejší účastnice, ta uvedla, že k žádnému porušení vlastnického práva nedošlo, neboť F.P. ml. nikdy sporné nemovitosti nepřevzal a jako vlastník se nikdy nechoval. Domnělý nabývací titul, smlouvu trhovou z roku 1947, považuje za neplatný, neboť se jedná o simulovaný právní, úkon. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
V souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově vedený pod sp. zn. 6 C 666/93, s jehož obsahem se seznámil.
Pokud jde o podání dovolání, o kterém rozhodoval Nejvyšší soud České republiky svým usnesením ze dne 30. 4. 1996, čj. 3 Cdon 639/96-125, doručeným stranám sporu dne 15. 7. 1996, bylo zjištěno, že dovolání bylo odmítnuto, neboť Nejvyšší soud neshledal jeho přípustnost ani podle §238 odst. 2 písm. b) ani podle §237 o.s.ř. Lze tedy považovat ústavní stížnost za přípustnou a podanou v zákonné lhůtě.
Ústavní soud je při posuzování obsahu ústavní stížnosti především povinen respektovat, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat
přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Předpokladem výše uvedeného však zůstává, že obecné soudy ve své činnosti a při svém rozhodování postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů vycházely z rozsáhlých skutkových zjištění, která byla učiněna za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Jakým způsobem soudy vyhodnotily provedené důkazy, je věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, které vyplývá z principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby znovu "hodnotil" hodnocení důkazů a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. To vše za podmínky, že obecné soudy respektují ústavní principy spravedlivého procesu. V tomto ohledu Ústavní soud neshledal žádné pochybení. Skutečnost, že po provedeném řízení soudy zamítly žalobu a zároveň vyslovily právní názor, se kterými se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti, která je v podstatě polemikou s učiněnými závěry obecných soudů, bez náležité ústavněprávní argumentace.
Základem ústavní stížnosti je námitka stěžovatelek, že postup soudu, který aplikoval zákon o půdě, nebyl správný, neboť měl v žalované věci postupovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Ústavní záruka práva na soudní ochranu vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Této ochrany se může domáhat každý stanoveným postupem, v posuzované věci tedy postupem podle občanského soudního řádu. Stěžovatelky si v
rámci tohoto procesního předpisu zvolily při domáhání se svých práv určovací žalobu. Předpokladem úspěšnosti žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je po procesní stránce zejména to, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Obecné soudy dospěly k závěru, že na určovací žalobě není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80
písm. c) o.s.ř., neboť vlastnické právo k pozemkům svědčí M.B. Postup soudu přitom nevybočil z mezí spravedlivého procesu a ani aplikace příslušných ustanovení nepřekročila meze ústavnosti.
Pokud soudy ve svých odůvodněních uvedly, že navrhovatelky jako oprávněné osoby, či sám F.P. ml. před svou smrtí, mohly podat proti M.B. žalobu na plnění podle příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., konstatovaly jen stanovený postup, kterým se mohly domáhat svých práv před soudem.
Ústavní soud dále považuje za potřebné připomenout, a to s ohledem na svoji ustálenou judikaturu, že samotný neúspěch v soudním sporu, nelze kvalifikovat jako porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Ochranu stanovenou tímto článkem chápe Ústavní soud především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími na určení a nikoliv na plnění, a navíc takovými, která určují právě neexistenci práv a povinností. Nemůže se tedy jednat o zásah do určitého vlastnického vztahu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nebylo porušeno právo zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 11. 1996
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj