ECLI:CZ:US:1996:4.US.248.95
sp. zn. IV. ÚS 248/95
Usnesení
IV. ÚS 248/95 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti J.K. a Ing. J.V., oba zastoupeni advokátem JUDr. P.B., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 27.6.1995, sp. zn. 15 Co 250/95, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 3. 1995, sp. zn. 3 C 617/93, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a J. a M.H., oba zastoupeni advokátem JUDr. L.S., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 3. 3. 1995, sp. zn. 3 C 617/93, jímž byla zamítnuta jejich žaloba o přechod vlastnického práva k domu se st. parc. č.4/1, zapsaných u Katastrálního úřadu v
- 2 - IV. ÚS 248/95
P., pro obec R., a k.ú. S., a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 27.6.1995, sp. zn. 15 Co 250/95, kterým byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.
V ústavní stížnosti se stěžovatelé, kteří své nároky opírají o §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen zákon o půdě), zaměřují jednak na polemiku s právními závěry soudů obou stupňů v otázce, zda předmětná stavební nemovitost splňuje či nesplňuje podmínky pro vydání, a to s ohledem na ust. §11 odst. 4 zákona o půdě, podle něhož "obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby", jednak poukazují na skutečnosti, z nichž dovozují, že jim v řízení před soudem prvního stupně byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle názoru stěžovatelů vyjádřeným v ústavní stížnosti tak v řízení před soudy obou stupňů nebyl zjištěn skutečný stav věci, zejména nebylo vyžádáno stanovisko příslušného stavebního úřadu, znalecký posudek byl nedostatečný a povrchně zpracovaný. Soudy tak nepostupovaly v souladu s ustanoveními §§6, 120 a 132 o.s.ř., která ukládají soudu povinnost spolehlivě zjistit sporné skutečnosti. Proto předmětná rozhodnutí trpí vadou ve skutkových zjištěních. Tento postup je pak, podle stěžovatelů, v rozporu s čl. 1 a 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Poukazují dále na okolnosti, za nichž se konalo jednání nařízené soudem I. stupně na den 21.1.1994 (při předvolání navrhovatelů k tomuto jednání nebyla soudem dodržena minimální pětidenní lhůta pro přípravu k jednání stanovená v ust. §115 odst. 1 o.s.ř.), stěžovatelé se ze závažných důvodů nemohli k jednání dostavit, tuto skutečnost soudu sdělili, řádně se omluvili a požádali o odročení jednání s tím, že trvají na své osobní přítomnosti s ohledem na závažnost tohoto jednání. Přesto soud prvního stupně jejich žádosti nevyhověl a jednal v jejich nepřítomnosti, aniž byly dodrženy podmínky ust. §101 odst. 2 o.s.ř., a při tomto jednání
- 3 - IV. ÚS 248/95
vyslechl šest svědků. V řízení před soudem I. stupně tak bylo porušeno právo stěžovatelů na rovnost účastníků před soudem zaručené v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny a dále právo na to, aby se stěžovatelé mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Konečně stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádějí, že ve svých důsledcích došlo napadenými rozhodnutími i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo vlastnit majetek.
Z uvedených důvodů navrhli stěžovatelé, aby Ústavní soud ČR napadená rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, i vedlejší účastníci navrhli zamítnutí ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3 C 617/93, který si připojil, zamítl soud I. stupně návrh stěžovatelů po provedení řady důkazů, kdy kromě výslechu účastníků byl proveden také výslech svědků, kteří všichni shodně potvrzovali, že v době, kdy vedlejší účastníci předmětné nemovitosti kupovali, byly tyto ve velmi špatném technickém stavu, což bylo soudem I. stupně zjištěno také z vyjádření O.ú. v R., podle kterého byla předmětem prodeje manželům H., polorozpadlá zemědělská usedlost, u níž, jak bylo dále zjištěno z vyjádření D V., skončilo užívání družstvem v roce 1969 pro zchátralý stav objektu. Pro uvedený stav objektu, který byl také jak v "kupní-hospodářské-smlouvě" ze dne 10.5.1974, tak v kupní smlouvě ze dne 24.7.1974 označen jako demolice, byl pak na základě rozhodnutí MNV o přípustnosti stavby ze dne 26.3.1975 objekt vedlejšími účastníky přestavěn, což bylo kromě svědeckých výpovědí doloženo i vyjádřením O.ú. v R., a D V., přičemž přestavba byla provedena v takovém rozsahu, kterou pak soud také na podkladě znaleckého posudku, který si v řízení vyžádal, zhodnotil jako zásadní změnu stavebně technického charakteru, takovou, že nemovitost již se zemědělskou výrobou nesouvisí. Proto dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti, s ohledem na ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě, nelze vydat. K odvolání
- 4 - IV. ÚS 248/95
stěžovatelů se pak věcí zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když vycházel ze závěru, že soud I. stupně učinil správná a dostatečná skutková zjištění, z nichž také vyvodil odpovídající právní závěry.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, jakož i s obsahem vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
I když je třeba přisvědčit stěžovatelům v tom, že postup soudu I. stupně, který přes omluvu stěžovatelů a jejich žádost o odročení jednání dne 21.1.1994 jednal a v nepřítomnosti stěžovatelů, takto předem řádně omluvených, prováděl dokazování, byl zcela nevhodný, zejména také za stavu, kdy stěžovatelé nebyli ještě právně zastoupeni, nelze na druhé straně přehlédnout, že u dalšího jednání, konaného soudem I. stupně dne 3.3.1995, bylo jednáno znovu, byly zopakovány dosavadní výsledky řízení, přitom stěžovatelé, kteří u tohoto jednání se svým právním zástupcem již přítomni byli, nevznesli žádné návrhy na doplnění dokazování a nevyužili tak možnosti požádat soud o zopakování důkazů provedených u předchozího jednání v jejich nepřítomnosti, vůči takto provedeným důkazům nevznesli žádné námitky, nezpochybnili obsah svědeckých výpovědí, a to ani v odvolacím řízení. Za této situace nelze, přes uvedené pochybení soudu I. stupně, učinit závěr, že by řízení před obecnými soudy ve svém souhrnu porušilo pravidla spravedlivého a nestranného procesu, a proto stěžovatelům nelze přisvědčit v tom, že by tímto postupem došlo k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud pak jde o stěžovateli namítané porušení čl. 1, 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR v souvislosti s jejich námitkami, týkajícími se nesprávného zjištění skutkového stavu a jemu pak odpovídajícím právním závěrům, je třeba odkázat na dřívější nálezy Ústavního soudu ( např. nálezy uveřejněné pod č. 5, 28 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 1), v nichž tento soud vyjádřil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nemůže se tedy zabývat správností hodnocení důkazů
- 5 - IV. ÚS 248/95
obecnými soudy, pokud neměly za následek porušení ústavních principů. V daném případě, jak shora uvedeno, porušení těchto principů shledáno nebylo, přitom, pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, je třeba uvést, že tento článek chrání zpravidla vlastnictví již existující a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně (nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 1). Z uvedených důvodů je proto třeba ústavní stížnost stěžovatelů považovat za zjevně neopodstatněnou, a proto byla podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. , odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 1996
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj