ECLI:CZ:US:1996:4.US.276.95
sp. zn. IV. ÚS 276/95
Usnesení
IV. ÚS 276/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J.P., zastoupeného advokátkou JUDr. Z.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 12 Co 76/95, ze dne 30.6.1995, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a D.P., jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení článků 37 odst. 3 a 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, shora označeného, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci, čj. 9 C 356/93-47, ze dne 31.10.1994. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, bylo podle stěžovatele porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu, zejména na právo svého zákonného soudce, právo na zachování rovnosti účastníků v řízení
- 2 - IV. ÚS 276/95
i právo účastníka řízení na projednání věci v jeho přítomnosti s možností jeho vyjádření se ke všem prováděným důkazům. V odůvodnění ústavní stížnosti pak uvádí, že rozsudkem soudu I. stupně - Okresního soudu v Olomouci - byl zamítnut návrh jeho manželky D.P. na stanovení výživného manželky, když uvedený soud dospěl k závěru, že přiznání výživného by bylo v rozporu se zásadami morálky ve smyslu ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině. Z podnětu odvolání D.P. se věcí pak zabýval Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc, který nařídil v pořadí druhé odvolací jednání na den 27.6.1995. Jak stěžovatel dodatečně zjistil, obsílka k jednání byla doručena na adresu pracoviště jeho právní zástupkyně 8.6.1995 a téhož dne, dle údajů pošty, měla být obsílka k jednání doručována i na jeho adresu. Uvedeného dne však již nemohl být poštovním doručovatelem zastižen na adrese svého trvalého bydliště, neboť téhož dne v ranních hodinách nastupoval na lázeňské léčení, které ukončil 5.7.1995. Svou právní zástupkyni informoval pouze o tom, že počátkem června nastupuje lázeňské léčení, neuvedl však již, ve kterých lázních a ve kterém termínu. Za této situace ho pak v místě bydliště nezastihl ani dopis, kterým jej jeho právní zástupkyně vyrozumívá o termínu odvolacího jednání, kterého se z uvedených důvodů nemohl zúčastnit. Proto ho také jeho zástupkyně u jednání omluvila a současně soud informovala o tom, že z důvodu neznalosti adresy jeho lázeňského pobytu není stěžovatel informován o konání odvolacího jednání a požádala o odročení jednání. Přesto krajský soud ve věci jednal, prováděl doplnění dokazování a jednání pak odročil na 30.6.1995 za účelem vyhlášení rozsudku, kterým pak rozsudek soudu I. stupně změnil, když dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud I. stupně. Stěžovatel pak na základě uvedeného dovozuje, že za situace, kdy bylo naprosto jednoznačné, že uložení zásilky obsahující obeslání k odvolacímu jednání pro jeho osobu nebylo zaviněno jeho liknavostí, ale objektivními příčinami, a že nemohl být vyrozuměn o konání tohoto úkonu žádným způsobem předpokládaným zákonem, tedy ani prostřednictvím své právní zástupkyně, konání tohoto jednání v jeho nepřítomnosti, doplnění dokazování a následné rozhodnutí podstatně měnící skutkové i právní závěry soudu I. stupně znamená výrazné porušení jeho práva na rovnost účastníků řízení na zachování práva na účast při jednání a práva
3 - IV. ÚS 276/95
vyjádřit se k provedeným důkazům. Tato okolnost, podle něj, vystupuje o to více do popředí za situace, kdy právě v důsledku jím nezaviněné neúčasti nemohl reagovat na skutková tvrzení vedlejší účastnice, v této souvislosti přednést nové poznatky a navrhnout nové důkazy, které by výraznou měrou podpořily právní názor soudu I. stupně odůvodňující posouzení věci z hlediska ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
V daném případě, s ohledem na důvody stěžovatelem uváděné v ústavní stížnosti, je třeba učinit závěr, že stěžovatel všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, nevyčerpal. Porušení svých ústavně zaručených práv totiž stěžovatel spatřuje v postupu krajského soudu, který jednal v jeho nepřítomnosti, ač, podle tvrzení stěžovatele (a nasvědčuje tomu i obsah spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 9 C 356/93, který si Ústavní soud připojil), byl informován o tom, že stěžovatel se o konání odvolacího jednání, u kterého pak bylo provedeno dokazování, nemohl dovědět. V podstatě tedy stěžovatel namítá, že mu postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. V takovém případě mu však zákon - občanský soudní řád - a to i ve znění platném do 31.12.1995, poskytoval možnost dovolání, když tento dovolací důvod je výslovně uveden v ustanovení §237 písm. f) o.s.ř., přitom dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. (i ve znění platném do 31.12.1995) bylo přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu bez ohledu na povahu předmětu řízení. Nepřípustnost dovolání v dané věci, posuzované podle zákona o rodině, nelze dovozovat ani z ustanovení §238 odst. 3 o.s.ř., ve znění platném do 31.12.1995, jehož se stěžovatel ústavní stížností dovolává, neboť toto ustanovení, jak plyne z jeho systematického zařazení, vylučovalo dovolání jen v případech, kdy bylo přípustné podle §238 odst. 1 a 2, ve znění platném do 31.12.1995, nikoliv však tam, kde přípustnost dovolání byla založena ustanovením §237
o.s.ř. Za tohoto stavu je tedy třeba uzavřít, že stěžovatel, pokud nepodal dovolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížnost je proto z tohoto důvodu nepřípustná a byla proto podle §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 1996
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj