ECLI:CZ:US:1996:4.US.278.96
sp. zn. IV. ÚS 278/96
Usnesení
IV. ÚS 278/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.D., zastoupené advokátem JUDr. F.V., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96-61, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 1993, č. j. 14 Co 464/92-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 15. 10. 1996 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatelka napadá obě shora uvedená rozhodnutí s tvrzením, že oba soudy porušily čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 1, 3 a 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z přiloženého rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96-61, vyplývá, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 8. 1992, č- j. 7 C 933/91-21, tak, že zamítl žalobu na
IV. ÚS 278/96
zrušení věcného břemene, zřízeného kupní a darovací smlouvou ze dne 28. 6. 1984, spočívajícího v doživotním a bezplatném užívání všech nemovitostí předmětnou smlouvou převáděných pro J.D., a to v takovém rozsahu, jak je doposud užívala. Tento závazek byl smluvními stranami oceněn částkou Kč 6 000,-. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že část kupní a darovací smlouvy týkající se zřízení věcného břemene je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §37 občanského zákoníku pro svou neurčitost. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce J.D. dovolání, které bylo dovolacím soudem zamítnuto pro jeho neopodstatněnost, když ten shledal postup a právní závěry učiněné odvolacím soudem správnými. Dovolání podala rovněž stěžovatelka jako žalovaná. To bylo dovolacím soudem odmítnuto jako opožděné, neboť rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. l0. 1993 a dovolání bylo podáno až dne 17. 12. 1993. Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že i včas podané dovolání by bylo odmítnuto, neboť žalovaná by nebyla osobou oprávněnou k jeho podání, neboť žaloba byla proti ní rozsudkem odvolacího soudu zamítnuta, v řízení byla tedy podle jeho výsledku zcela úspěšná.
Stěžovatelka v ústavní stížností v podstatě namítá, že jak soud odvolací, tak i dovolací uvedly pouze v odůvodnění, v čem spočívá neplatnost právního úkonu týkající se části o zřízení věcného břemene, aniž by toto výslovně konstatovaly ve svém výroku. Je toho názoru, že taková rozhodnutí "netvoří právní řád", neboť ten tvoří výrok, a nikoliv jeho zdůvodnění. Z toho pak dovozuje, že byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, neboť obecné soudy neposkytly stanoveným způsobem právní ochranu, porušily právní řád a tím způsobily újmu práv stěžovatelky stanovených smlouvou. Zároveň pak navrhuje, aby ústavní soud rozhodl o oprávněnosti podané ústavní stížnosti a vyslovil porušení namítaných ústavně zaručených základních práv.
V souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 933/91, s jehož obsahem se seznámil.
IV. ÚS 278/96
I když rozhodnutí o dovoláních podaných oběma účastníky řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 1993, č. j. 14 Co 464/92-35, je konečné, zabýval se Ústavní soud otázkou, zda stěžovatelkou podaná ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ke stěžovatelkou podanému dovolání je třeba uvést, že možnost podat tento mimořádný opravný prostředek přísluší jen té straně, které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř., které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech. Jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu, byla zamítnuta žaloba na zrušení věcného břemene, která byla shledána nedůvodnou, neboť bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že věcné břemeno z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o jeho zřízení neexistuje. V předmětné věci však podané dovolání, a to i za předpokladu jeho včasného podání, nelze ze shora uvedených důvodů považovat za poslední prostředek, jehož využití by vedlo k účinnému a adekvátnímu výsledku. Proto je s ohledem na tyto skutečnosti třeba považovat za poslední prostředek podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. právě rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 1993, č. j. 14Co 464/92-35, které nabylo právní moci dne 5. 10. 1993. Jestliže byl tedy návrh podán až dne 14. 10. 1996, stalo se tak nepochybně po uplynutí zákonné lhůty šedesáti dnů.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků. Z tohoto důvodu považoval Ústavní soud za bezpředmětné, s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, aby
IV. ÚS 278/96
stěžovatelku, resp. jejího právního zástupce, vyzýval k odstranění jiných vad návrhu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. 11. 1996
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj