ECLI:CZ:US:1996:4.US.312.95
sp. zn. IV. ÚS 312/95
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, o ústavní stížnosti Mgr. M. K., zast. advokátem JUDr. A. G., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 12. 1994, sp. zn. 11 C 492/93, a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 1995, sp. zn. 12 Co 368/95, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatelka s odvoláním
na porušení čl. 38 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále
jen"Listina") usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 11
C 492/93, ze dne 7. 12. 1994, a usnesení Městského soudu v Praze,
sp. zn. 12 Co 368/95, ze dne 16. 8. 1995.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 6 C 40/95,
jehož součástí jsou rozhodnutí napadená ústavní stížností, Ústavní
soud zjistil, že dne 3. 12. 1993 podal G. P. u Obvodního soudu pro
Prahu 4 žalobu na neplatnost nájemní smlouvy, kterou s ním
uzavřela stěžovatelka 1. 10. 1993. Jak plyne z obsahu uvedené
smlouvy ve spise založené, jde o smlouvu, kterou uzavřela
stěžovatelka - vlastnice nemovitosti - jako pronajímatelka,
s G. P., jako nájemcem, a touto smlouvou, podle jejího textu,
pronajala G. P. byt I. kategorie na dobu určitou do 31. 12. 1994
za podmínek tam stanovených.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co žalobu G. P. doručil
stěžovatelce a dvakrát odročil nařízené jednání, aniž však ve věci
sám začal jednat, vydal dne 7. 12. 1994 usnesení, jímž vyslovil
svou nepříslušnost ve věci s tím, že po právní moci usnesení bude
věc postoupena Okresnímu soudu v Chebu, a to v podstatě
s odůvodněním, že v daném případě není místně příslušný obecný
soud podle bydliště stěžovatelky, ale soud, v jehož obvodu se
nachází nemovitost [§88 odst. l písm. h) o.s.ř.]. Toto usnesení
pak Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky
svým usnesením ze dne 16. 8. 1995, sp. zn. 12 Co 368/95, jako
věcně správné potvrdil.
Proti těmto rozhodnutím soudu I. a II. stupně směřuje ústavní
stížnost stěžovatelky, která v odůvodnění své stížnosti namítá
porušení čl. 38 odst. l Listiny a zároveň upozorňuje i na zřejmé
porušení čl. 38 odst. 2 Listiny v souvislosti s tím, že více než
dva roky po podání žaloby proti ní nezačal soud ve věci meritorně
jednat, současně však uvádí, že toto porušení čl. 38 odst. 2
Listiny nečiní předmětem ústavní stížnosti. Porušení čl. 38 odst.
l Listiny odůvodňuje navrhovatelka tvrzením, že v daném soudním
sporu se jedná o neplatnost nájemní smlouvy, tedy o právo
závazkové mezi ní a panem G. P., a tudíž je podle §84 o.s.ř.
místně příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje,
tj. Obvodní soud pro Prahu 4. Jeho usnesení, které vydal dne
7.12.1994, odnímá věc zákonnému soudci, kterého měl na mysli
ústavodárce koncipováním článku 38 odst. l Listiny. Stěžovatelka
se neztotožňuje se stanoviskem uvedeného soudu, potvrzeným
Městským soudem v Praze, že v dané věci je místně příslušný
Okresní soud v Chebu. V důvodech své ústavní stížnosti upozorňuje
na to, že proti ní byla podána žaloba o neplatnost nájemní smlouvy
také další nájemkyní jejího domu v Mariánských Lázních - paní
M. J. Tato žaloba, která je naprosto analogická se žalobou pana
P., byla rovněž podána Obvodnímu soudu pro Prahu 4, který ji vede
pod sp. zn. 11 C 15/94, a i v této věci vydal tentýž soud
usnesení, jímž vyslovil svou místní nepříslušnost, kterou
odůvodnil shodně jako usnesení napadené ústavní stížností. Také
proti tomuto usnesení ze dne 18.4.1994, sp. zn. 11 C 15/94, podala
stěžovatelka odvolání, kterému však v tomto druhém případě Městský
soud v Praze, jako soud odvolací, svým usnesením ze dne
20.4.1995, sp. zn. 21 Co 73/95, vyhověl a usnesení soudu I. stupně
změnil tak, že Obvodní soud pro Prahu 4 je v uvedené věci místně
příslušný. Toto své rozhodnutí zdůvodnil tak, že žalobou vymezené
řízení se netýká práva k nemovitosti. Takto má tedy stěžovatelka,
podle pravomocných rozhodnutí téhož soudu, ve dvou zcela
analogických soudních sporech o neplatnost v zásadě identických
nájemních smluv ke dvěma nájemníkům jednoho a téhož domu v jednom
případě místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 4 a v druhém
případě Okresní soud v Chebu. To vede stěžovatelku k přesvědčení,
že v jednom případě musel být porušen čl. 38 odst. l Listiny a je
přesvědčena, že zmíněný článek byl porušen rozhodnutími, proti
nimž její ústavní stížnost směřuje. Navrhla proto, aby Ústavní
soud nálezem zrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
7.2.1994, sp. zn. 11 C 492/93, a rozhodnutí Městského soudu
v Praze ze dne 16.8.1995, sp. zn. 12 Co 368/95.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém písemném
vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na
odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
G. P. se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení
podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního
soudu v Chebu, sp. zn. 6 C 40/95, dospěl k závěru, že ústavní
stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítá porušení čl. 38 odst. l Listiny, který
stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Tímto zákonem stanovícím příslušnost soudu v občanskoprávním
řízení je občanský soudní řád, který v ustanovení §88 upravuje
výlučnou místní příslušnost soudu. V případech výlučné místní
příslušnosti musí zásadně rozhodovat stanovený soud, přičemž
u každého z řízení uvedených v písm. a) až n) §88 jsou pro
takovou úpravu zvláštní důvody. Podle písm. h) uvedeného
ustanovení je namísto obecného soudu odpůrce k řízení příslušný
soud, v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní,
není-li dána příslušnost podle písm. b). V dané věci jde
v podstatě o výklad citovaného ustanovení, přitom Ústavní soud
nevidí důvodu odchylovat se od výkladu uvedeného ustanovení,
zastávaného v dosavadní judikatuře soudů, která za práva
k nemovitosti považuje nejen právo vlastnické, ale i právo nájmu,
přitom vychází z toho, že výlučná místní příslušnost soudu podle
polohy nemovitosti je dána tam, kde v řízení jde o samotnou
existenci takového práva, jeho trvání a zánik. V dané věci byla
u obecného soudu podána žaloba na neplatnost nájemní smlouvy, soud
tedy bude v řízení o této žalobě posuzovat samu podstatu právního
vztahu, jehož předmětem je nemovitost. Podle přesvědčení Ústavního
soudu je třeba souhlasit s názorem Městského soudu v Praze,
uvedeným v jeho vyjádření, totiž že právem k nemovitosti ve smyslu
§88 odst. l písm. h) o.s.ř. je nutno rozumět nejen věcné právo,
ale může jít i o právo závazkové, tak jak tomu je i v dané věci,
když předmětem smlouvy mezi účastníky uzavřené je právě
nemovitost. Pokud pak stěžovatelka poukazuje na smysl tohoto
ustanovení, jehož použitím má dojít k zjednodušení řízení, neboť
jeho účelem je, aby soud mohl využít místní reálie a vazby ve
vztahu ke konkrétní nemovitosti, k tomu je třeba uvést, že si lze
představit případy, kdy i ve sporu o platnost nájemní smlouvy bude
nutno zjišťovat stav nemovitosti, pokud by byla předmětem nájmu.
Jestliže tedy odvolací soud v ústavní stížností napadeném usnesení
vyslovil, že v daném případě za soud příslušný považuje soud
polohy nemovitosti - Okresní soud v Chebu - nelze v tomto jeho
postupu spatřovat porušení čl. 38 odst. l Listiny. Z uvedených
důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky zamítnuta.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. dubna 1996