ECLI:CZ:US:1996:4.US.34.96
sp. zn. IV. ÚS 34/96
Usnesení
IV. ÚS 34/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti I.) J.Z., 2.) J.Z., 3.) K.J., všichni zastoupeni advokátem JUDr. J.B., proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 17.6.1993, sp. zn. 6 C 284/92, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.9.1995, sp.zn. 12 Co 561/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou ústavní stížností s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR domáhají zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov byla zamítnuta žaloba navrhovatelů, aby K., byla stanovena povinnost vydat stěžovatelům nemovitosti v rozhodnutí přesně označené. Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání stěžovatelů proti uvedenému rozhodnutí soudu
2 - IV. ÚS 34/96
I. stupně, nepřipustil stěžovateli navrhovanou změnu žaloby a rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když se v podstatě ztotožnil s právním závěrem, který ve věci učinil soud I. stupně. V odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku krajský soud mimo jiné uvedl, že ustanovení §5 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba vykládat tak, že náprava dříve uskutečněných majetkových křivd se realizuje tak, že uzavřenou dohodou o vydání věci dojde nejprve k znovuobnovení původních majetkových vztahů a následně i k fyzickému odevzdání věci (předání věci, vyklizení věci, fyzického předání příslušných objektů, apod.). Ve smyslu uvedeného pak platí, že v případě, že se oprávněná osoba nedomůže u osoby povinné toho, aby tato s ní uzavřela dobrovolně dohodu, která má směřovat ke znovuobnovení původních majetkových vztahů, může se oprávněná osoba obrátit se svými nároky na soud (§5 odst. 4 citovaného zákona). Protože však v dané věci dosud
nedošlo ke znovuobnovení majetkových vztahů, nemůže se oprávněná osoba obrátit na soud se žalobou o vydání předmětné věci, ale naopak se musí domáhat toho, aby soud nahradil projev vůle povinné osoby, která se brání uzavření požadované dohody, která by vedla k úspěšné realizaci restitučních nároků oprávněné osoby. Zároveň však krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že výklad ustanovení §5 citovaného zákona může být rozdílný, a proto rozhodnutí v otázce posouzení způsobu uplatnění nároku u soudu považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a z uvedeného důvodu ve výroku svého rozhodnutí vyslovil přípustnost dovolání. Tento rozsudek Krajského soudu v Brně, jak bylo zjištěno ze zprávy Okresního soudu Brno - venkov ze dne 26. 4. 1996, nabyl právní moci 1. 9.1996.
Stěžovatelé v důvodech své ústavní stížnosti polemizují s uvedenými právními závěry soudů obou stupňů, kterým také s odkazem na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 21.12.1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, vytýkají porušení poučovací povinnosti.
Ze zprávy Okresního soudu Brno - venkov ze dne 22. 4. 1993, potvrzené sdělením zástupce stěžovatelů, plyne, že stěžovatelé proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podali dovolání, a to, jak bylo zjištěno ze zprávy Nejvyššího
- 3 - IV. ÚS 34/96
soudu ČR, dne 1. 2. 1996, které, jak je patrno z jeho kopie Ústavnímu soudu předložené, je odůvodněno v podstatě shodně jako ústavní stížnost a o kterém zatím, jak bylo zjištěno opět ze sdělení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.4.1996, uvedený soud dosud nerozhodl.
Za tohoto stavu, kdy Krajský soud v Brně ve výroku ústavní stížností napadeného rozhodnutí připustil dovolání, dovolání také bylo stěžovateli podáno, zatím však o něm nebylo rozhodnuto, je třeba učinit závěr, že dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovatelům k ochraně práva poskytuje, a proto z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelů podle §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. jako nepřípustná odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 1996
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj