ECLI:CZ:US:1996:4.US.55.96
sp. zn. IV. ÚS 55/96
Usnesení
IV. ÚS 55/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. M.T., zastoupené advokátem JUDr. Z.K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 14 Co 645/95, ve spojení s mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 7. 1995, sp.zn. 5 C 270/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 19. 2. 1996 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím, s tvrzením stěžovatelky, že těmito rozsudky byla vážně zasažena a porušena její základní práva na náhradu živého a mrtvého inventáře, která jí vyplývají z příslušných právních předpisů. V této souvislosti namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 a čl. 95 Ústavy České republiky. Stěžovatelka své námitky opírá zejména o to, že má výhrady k postupu soudu I. stupně, který vydal mezitímní rozsudek, jímž rozhodl o nedůvodnosti základu nároku navrhovatelky na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby, odvozeném od výpočtu podle nař. vlády
IV. ÚS 55/96
č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby. Tento rozsudek odvolací soud potvrdil. Dále pak poukazuje na porušení ustanovení §129 a §132 občanského soudního řádu, vztahujících se k provádění důkazů a jejich hodnocení. Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem oba napadené rozsudky zrušil.
K tomu, aby návrh mohl být ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, kvalifikován jako ústavní stížnost, musí splňovat požadované náležitosti, stanovené zejména v ustanoveních §30 odst. 1, §34, §72 a §75. Podle §72 odst. 1 písm. a) tohoto zákona je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost jedině tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. To umožňuje v zásadě napadnout ústavní stížností jakékoli rozhodnutí orgánů státu a jiných orgánů podřazených pod pojem "veřejná moc". V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu (usn. č. 3 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 2), podle níž veřejnou mocí je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Základním kritériem je tedy skutečnost, zda příslušný orgán, zde soud, rozhodoval o právech a povinnostech konkrétních subjektů a zda jsou tato práva
a povinnosti vykonatelné.
V předmětné věci, jak vyplývá z obou přiložených rozhodnutí, se stěžovatelka domáhá náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby ve smyslu ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Soud I. stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, což potvrdil i odvolací soud, že na základě provedeného důkazního řízení existuje zcela průkazný doklad o odňatém majetku, a proto není nutné odvozovat výpočet náhrady z nař. vlády č. 20/1992 Sb. Vzhledem k tomu, že se jednalo o základní princip sporu, považoval soud I. stupně za vhodné
IV. ÚS 55/96
rozhodnout mezitímním rozsudkem ve smyslu §152 odst. 2 o. s. ř. Skutečnost, že soud rozhodl pouze o základu projednávané věci, ze kterého přímo neplynou práva a povinnosti, a že nebylo dosud pravomocně rozhodnuto o celé projednávané věci konečným rozsudkem. ( zejména o výši náhrad), není zde dán důvod, aby se stěžovatelka domáhala svých práv formou ústavní stížnosti. Navíc Ústavní soud rovněž považuje za nutné připomenout, že to, zda soud shledá pro postup podle §152 odst. 2 důvod, je věcí jeho úvahy. Jakýkoliv zásah do takového postupu by představoval porušení nezávislosti soudní moci, což je neslučitelné s úlohou Ústavního soudu.
Za daných okolností je z hlediska ústavní ochrany bezdůvodné tvrzení, že došlo k porušení namítaných práv, a proto je třeba vycházet ze závěru, že podaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je neopodstatněný. Proto byl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 1996
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj