ECLI:CZ:US:1996:4.US.69.96
sp. zn. IV. ÚS 69/96
Usnesení
IV. ÚS 69/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti J.S., zastoupeného advokátkou JUDr. G.A., proti postupu Policie ČR, při prošetřování fyzického napadení jeho osoby a proti rozhodnutí oddělení Policie ČR ze dne 23.8.1994, sp. zn. OOVM-191/PŘ-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým původním podáním, které nesplňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, soudu došlým dne 4.3.1996, napadal postup Policie ČR, které provádělo šetření ve věci jeho se týkající, která pak byla ukončena rozhodnutím komise pro projednávání přestupků M.ú.ve V.M., sp. zn. KPPP 103/94, jehož zrušení se zároveň domáhal, přitom ve svém původním podání dával také najevo nesouhlas s postupem SZ, které přezkoumávalo postup policejních
- 2 - IV. ÚS 69/96
orgánů. V doplnění ústavní stížnosti, podané pak již prostřednictvím advokáta, si stěžovatel stěžuje na postup Policie ČR, při prošetřování fyzického napadení jeho osoby a ublížení na zdraví dne 5.8.1994 J. a R.M. Šetření tohoto fyzického napadení zůstalo podle jeho názoru neúplné, neboť nebyly prošetřeny všechny okolnosti případu a zajištěny všechny potřebné důkazy, a policisté, kteří případ šetřili, byli podjatí. Proto stěžovatel podal OSZ ve Ž., dva podněty k přezkoumání spisu, vedeného v předmětné věci u OO PČR V.M., pod sp. zn. OOVM 191/PŘ-94, přitom trval na prošetření podjatosti policistů. Stěžovatel podal rovněž dne 15.9.1995 podnět k prošetření věci na Ministerstvo spravedlnosti ČR. Tento podnět byl ministerstvem postoupen k vyřízení KSZ v B., které přípisem, čj. 1 K Zn 212/95-10, ze dne 18.1.1996, sdělilo stěžovateli, že orgány SZ dozor ani dohled nad šetřením přestupků orgány Policie ČR, či nad činností správních orgánů,nevykonávají a jeho podnět byl proto shledán nedůvodným a byl odložen. S ohledem na uvedené skutečnosti je stěžovatel toho názoru, že ze strany Policie ČR, došlo v rámci vyšetřování k porušení zákona, neboť bylo nedostatečným způsobem prošetřeno fyzické napadení stěžovatele J.M., a k tomuto nedostatku ze strany policejního orgánu došlo z důvodu podjatosti vyšetřujících policistů, když existovaly vzájemné negativní vztahy, které pocházely z doby totality a souvisely se záporným vztahem stěžovatele k socialistickému zřízení. Stěžovatel pak uzavírá, že postupem Policie ČR, byl poškozen, neboť bylo porušeno jeho základní právo, a to konkrétně, jak uvádí, právo na ochranu před fyzickým násilím ze strany třetích osob. Navrhl proto, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Policie ČR o postoupení věci, vedené pod sp. zn. OOVB-191/PŘ-94 jako přestupek, s tím, aby Obvodnímu oddělení Policie ČR bylo uloženo řádně se celou věcí zabývat, obstarat si veškeré důkazy a dále, aby šetřením byli pověřeni ti policisté, kteří vůči stěžovateli nejsou podjatí.
Ústavní soud ČR si k posouzení návrhu připojil spis komise
- 3 -. IV. ÚS 69/96
pro projednávání přestupků M.ú. v.m., sp. zn. KPPP 103/94, jakož i spis OSZ ve Ž., sp. zn. Zn 304/94, z jejichž obsahu zjistil, že Obvodní oddělení Policie ČR provádělo šetření, na podkladě oznámení syna stěžovatele J.S., o vzájemném fyzickém napadení mezi stěžovatelem a jeho sousedem J.M. a po provedení šetření vyrozumělo dne 23.8.1994 jak stěžovatele, tak i J.M., jako osoby podezřelé ze spáchání přestupku ve smyslu §62 zákona č. 200/1990 Sb. , o tom, že věc se postupuje správnímu orgánu k přímému vyřízení. Komise pro projednávání přestupků ve V.M. vydala pak dne 26.1.1995 rozhodnutí č. 102/94, jímž vyslovila, že J.M. se dopustil přestupku proti občanskému soužití dle ustanovení §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to tím, že dne 5.8.1994, kolem 18.00 hodin uhodil a zranil stěžovatele, za což mu byla uložena pokuta ve výši 100,- Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 5.4.1955. Tentýž den vydala tato komise další rozhodnutí č. 103/94, kterým ve věci přestupku, kterého se měl dopustit stěžovatel v souvislosti s incidentem s J.M., řízení podle §76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích zastavila, když dospěla k závěru, že se nepodařilo jednoznačně prokázat fyzické napadení J.M. stěžovatelem. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 17.2.1995, přitom, jak plyne z obsahu připojeného spisu, před vydáním uvedených rozhodnutí provádělo Obvodní oddělení Policie ČR ve V.M. na žádost komise a pokyn SZ doplnění dokazování. Z podnětu stěžovatele, podaného prostřednictvím jeho právní zástupkyně, po vydání obou uvedených rozhodnutí se věcí opět zabývalo OSZ, které dopisem ze dne 27.2.1995 stěžovateli sdělilo, že SZ nevykonává nad prověřováním oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, žádný dozor, a tudíž k přezkoumání věci na základě předchozího podnětu stěžovatele ze dne 19.9.1994 došlo nad rámec povinností OSZ, v zájmu právní jistoty občanů a zajištění zákonnosti. Dne 18.1.1996 byl pak podnět stěžovatele jako nedůvodný odložen, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn dopisem uvedeného data, v němž KSZ
- 4 - IV. ÚS 69/96
sdělilo, že v postupu OSZ nebylo shledáno pochybení, s tím, že tento způsob vyřízení věci je konečný.
Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ze shora uvedených zjištění především vyplývá, že rozhodnutí Obvodního oddělení Policie ČR ve V.M. o postoupení věci správnímu orgánu, jehož zrušení se stěžovatel svou ústavní stížností výslovně domáhá, bylo vydáno již dne 23.8.1994, rozhodnutí komise pro projednávání přestupků M.ú. ve V.M., č. KPPP 102/94 nabylo právní moci 5.4.1995, a jestliže tedy stěžovatel svoji ústavní stížnost podal Ústavnímu soudu teprve dne 28.2.1996, stalo se tak po uplynutí 60 denní zákonné lhůty, stanovené ve shora citovaném ustanovení pro její podání, a ústavní stížnost, směřující proti postupu Policie ČR a jejímu rozhodnutí, musela být jako opožděná podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Pro úplnost je třeba dodat k obsahu původního podání stěžovatele, které napadalo také postup SZ, ve vztahu k jehož opatření ze dne 18.1. 1996 bylo toto původní podání podáno včas, že z obsahu připojeného spisu je patrno, že uvedený orgán se podnětem stěžovatele zabýval nad rámec svých povinností a vypořádal se s ním způsobem, z něhož nelze dovodit porušení žádného z ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, nehledě k tomu, že ústavní stížnost podaná prostřednictvím právního zástupce již postup SZ výslovně nenapadá. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta.
5 - IV. ÚS 69/96
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16.září 1996
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj