ECLI:CZ:US:1996:4.US.71.96
sp. zn. IV. ÚS 71/96
Usnesení
IV. ÚS 71/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. dubna 1996 ve věci ústavní stížnosti ing. F.B., zastoupeného advokátkou JUDr. J.M., proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 7. 1995, čj. 12 C 315/91-155, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 1995, čj. 5 Co 2128/95-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, jímž návrh, aby odpůrce byl povinen uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání nemovitostí, ve výroku zmíněného rozsudku blíže vyznačených, byl zamítnut, stěžovatel uvádí, že v projednávané věci bylo třeba posoudit dvě základní otázky, totiž, zda kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, a dále, zda stát, který v rozhodném období převzal věc od vlastníka a svým jednáním mu způsobil majetkovou křivdu, tímto postupem porušil
2 - IV. ÚS 71/96
lidská práva a svobody, neboť na sebe převedl věc bez jakéhokoliv právního důvodu, a zda vytvořením tísnivých podmínek nemohl občan svobodně projevit svou vůli nakládat s věcí. V této věci byly vypracovány celkem tři znalecké posudky, a každý pozdější posudek prokázal nesprávnost předchozího. Již jen toto zjištění je varující a naznačuje, že současní znalci mají problémy s aplikací cenových předpisů z minulé doby, když navíc na konkrétní stav nemovitostí v době provádění původního ocenění pouze usuzují z mnohdy neobjektivních informací a pouhých domněnek. Oba soudy opřely svá rozhodnutí o nesprávná skutková zjištění a z nich vyvodily nesprávné právní závěry, čímž porušily čl. 90 Ústavy ČR, č1. 36 Listiny základních práv a svobod, č1. 11 Listiny a konečně i Dodatkový protokol k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého každá osoba má právo svůj majetek pokojně užívat. Tím, že Okresní a Krajský soud v Českých Budějovicích odmítly uznat stěžovatele jako vlastníka předmětných nemovitostí a neumožnily svým rozhodnutím vydání jeho majetku, odepřely mu realizovat jeho ústavně zaručená práva, a stěžovatel proto navrhuje zrušení jejich rozhodnutí.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Zkoumaje tyto otázky, zjistil ústavní soud ze spisu 12 C 315/91 Okresního soudu v Českých Budějovicích, že obecné soudy se zevrubně zabývaly stěžovatelem uplatněným restitučním nárokem opřeným o ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a v tomto směru provedly celou řadu důkazů. Krajský soud v napadeném rozhodnutí sice konstatoval prezenci tísně při
3 - IV. ÚS 71/96
uzavírání kupní smlouvy ze dne 29. 9. 1977, o převodu nemovitostí, zapsaných na LV č. 1208 k.ú. B., na československý stát za dohodnutou kupní cenu 164.656,- Kčs, nicméně dospěl k závěru, že se tak nestalo za nápadně nevýhodných podmínek. V tomto směru usoudil krajský soud na nedostatek těchto podmínek nejen s přihlédnutím k výši dohodnuté kupní ceny, ale vzhledem i k dalším, pro posouzení věci rozhodným, okolnostem. Jak ve svém rozhodnutí konstatuje krajský soud, cena, za kterou stěžovatel prodal nemovitosti státu, nebyla dalšími znaleckými posudky podstatně zpochybněna, neboť je dokonce ještě o určitou částku vyšší. Stěžovatel se rozhodl pro prodej předmětných nemovitostí proto, že potřeboval finanční prostředky pro zajištění svého syna, ty se mu však podařilo získat i prodejem nemovitostí státu. S ohledem na to, že tehdy nebylo možno prodat uvedené nemovitosti ani jinému subjektu za cenu vyšší, lze v tomto momentu sotva spatřovat nápadně nevýhodné podmínky. Je sice pravda, jak dále konstatuje krajský soud, že stěžovatel při prodeji nemovitostí státu nemohl zůstat dále bydlet v domě, jak mu to sliboval jeho soukromý zájemce o koupi, nicméně jeho potřeba bydlet v tomto domě nebyla výrazná, protože měl možnost nastěhovat se do bytu svého druhého syna, který se z něj odstěhoval. Za situace, že současně nebyl osobou, která se v té době o invalidního syna starala, nelze skutečnost, že v dosavadním domě s ním mohl bydlet pohromadě, v družstevním bytě však nikoliv, hodnotit jako nápadně nevýhodnou podmínku podle již citovaného ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Základní zájem stěžovatele byl totiž uspokojen, neboť ten spočíval v získání peněžních prostředků prodejem nemovitosti, nehledě na to, že pokud by neměl možnost bydlení v družstevním bytě svého syna, dostal by stěžovatel přidělen náhradní byt.
Úvahy a závěry obecných soudů jsou tedy podle názoru Ústavního soudu zcela v souladu s konstantní soudní judikaturou, jež klade důraz na to, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky představují dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je
4 - IV. ÚS 71/96
nutno posuzovat vždy konkrétně, podle okolností daného případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou, v tomto smyslu relevantní, skutečností by mohly být, pro kupní smlouvou dotčenou osobu, značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním vztahem (rozsudek Vrchního soudu v Praze z 5. 3. 1993, 3 Cdo 47/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod č. 36). Také ústavní soud považuje za relevantní moment skutečnost, že stěžovatel sám se rozhodl předmětné nemovitosti prodat a ani podle jeho názoru se žádnou z průvodních okolností tohoto prodeje nelze spojovat atribut nápadně nevýhodných podmínek.
Rozhodnutími obecných soudů nebylo tedy porušeno žádné z ústavně, ani úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručených práv, přičemž tato skutečnost je natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 1996
prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj