ECLI:CZ:US:1996:4.US.73.96
sp. zn. IV. ÚS 73/96
Usnesení
IV. ÚS 73/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti F.B., - C., zastoupeného advokátem JUDr. M.P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 1996, č. j. 6 Cmo 404/94-35, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11.1993, 1993, č. j. 12 Cm 1850/92-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 7. 3. 1996 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím,-neboť stěžovatel je toho názoru, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací zcela přehlédl, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153 b občanského soudního řádu nebyly dány. V této souvislosti zejména uvádí, že byla opomenuta jím vznesená námitka nepříslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích, rozsudek byl vydán při jednání dne 22. 11. 1993, které nebylo prvním nařízeným jednáním ve věci., a dále pak byla přehlédnuta skutečnost, že žalovaný byl nesprávně a neúplně označen v žalobě. Stěžovatel je přesvědčen, že aplikací nesprávného právního názoru na podmínky soudního řízení došlo k porušení čl. 11, č1. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto se domáhá
IV. ÚS 73/96
vydání nálezu, kterým by byly oba napadené rozsudky zrušeny.
K tomu, aby návrh mohl být ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, kvalifikován jako ústavní stížnost, musí splňovat zákonem požadované formální i obsahové náležitosti. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) výše uvedeného zákona, ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.10 Ústavy České republiky. Ustanovení §75 odst. 1 pak stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny
procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiloženého usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 1996, č. j. 6 Cmo 404/94-35, vyplývá, že tento soud, jako soud odvolací, podle §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odvolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že podle §202 odst. 1 o. s. ř. není přípustné odvolání proti rozsudku pro zmeškání, když shledal v daném případě splnění předpokladů pro vydání tohoto rozsudku.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., které na základě zákona č. 238/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nabylo účinnosti dne 1. 1. 1996, je vždy přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto.(S výjimkou věcí upravených zákonem o rodině). V tomto směru odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, podle níž dovolání přípustné podle občanského soudního řádu je posledním prostředkem soudní ochrany, jehož vyčerpáním je podmíněna přípustnost ústavní stížnosti (např. usn. č. 1 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 3). Za této situace je třeba vycházet ze závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva
IV. ÚS 73/96
poskytuje a proto je podaná ústavní stížnost nepřípustná. Z tohoto důvodu byla podle §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, aniž by byl stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, vyzván k odstranění vad návrhu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 1996
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj