ECLI:CZ:US:1996:4.US.74.96
sp. zn. IV. ÚS 74/96
Usnesení
IV. ÚS 74/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. dubna 1996 ve věci ústavní stížnosti J.P., zastoupeného advokátkou JUDr. L.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 1996, čj. 20 Co 674/94-84, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 9. 1994, čj. 5 C 298/93-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu citovaný rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, jímž odstupní smlouva, uzavřená dne 8. 5. 1959 mezi MUDr. A.P., a právními předchůdci stěžovatele, o bezplatném převodu pozemků, vesměs role, katastrální území Ch., ve výroku tohoto rozsudku blíže označených, byla zrušena s tím, že stěžovatel je povinen zaplatit MUDr. A.P. částku 116.054,- Kč, stěžovatel uvádí, že rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy totiž
zcela přehlédly, že výraz "darování" má, vedle výrazu "bezúplatný převod", v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, své samostatné, i jinak terminologicky vyjádřené místo, právě proto, že naplnění skutkové podstaty vedoucí k restituci, resp. vedoucí ke zrušení příslušné smlouvy, spojuje se stavem tísně, jenž v době darování musel být založen. V daném restitučním řízení tedy obecné soudy ztotožnily oba výrazy, a tudíž neverifikovaly, zda na straně žalobce v době tohoto majetkového transferu existoval nedostatek svobody v jeho projevu vůle. Tímto postupem obecné soudy ve svém souhrnu zcela pominuly, že účelem citovaného zákona č. 229/1991 Sb., jak vyplývá z jeho uvozujícího ustanovení, je snaha "zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 - 1989", a svou snahu zaměřily na zdůvodnění restituce, aniž by v daném případě interpretovaly pojem tísně v souvislosti s politickým nátlakem spojeným s obdobím let 1948 - 1989. Obecné soudy také zcela přehlédly relevantní skutečnost, že žalobce se domáhal obnovení svého vlastnického práva vůči svým nevlastním rodičům s poukazem na fakt "osobní tísně", za kteroužto považoval situaci, kdy potřeboval získat příslušnou částku k úhradě půjčky na zakoupený osobní automobil. Již takto žalobcem popisovaná tíseň je tedy nesubsumovatelná pod tíseň, jakou měl na mysli zákonodárce, prodány nebo darovány, neboť v předmětné době již byly v užívání JD. Zatímco žalobce díky účinné
finanční a věcné pomoci vlastní matky a nevlastního otce měl možnost studovat na střední, a poté vysoké, škole, stěžovatel tuto možnost neměl, neboť měl převzít hospodářství rodičů. Takto se vytvořil stav, kdy uplatnění restitučního nároku je natolik amorální, že je namístě aplikovat
- 3 - IV. ÚS 74/96
ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, nikoliv ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Jestliže na skutečnosti, vyplývající z restitučního případu, dopadají pravidla chování, jež jsou reglementována právními normami obecné právní úpravy, je na místě přistoupit k aplikaci těchto obecných právních norem. Opačný výklad by jinak vedl k závěru, že generální imperativ dobrých mravů na restituční případy nedopadá, což s ohledem na čl. 1 Ústavy ČR a účel zákona č. 229/1991 Sb. je podle názoru stěžovatele nepřípustné. Žalobce předmětné pozemky osobám blízkým nedaroval, ale fakticky prodal. I kdyby však otázka darování pozemků nebyla zpochybněna, lze podle názoru stěžovatele mít za to, že jestliže se žalobce svobodně a vážně rozhodl pro tento darovací akt, nemůže ex post, s odkazem na restituční titul, se dovolávat zrušení předmětné darovací smlouvy, aniž by právně relevantním způsobem prokázal, že v době darování absentoval jeho svobodný projev vůle. Postupem obecných soudů došlo tedy k porušení čl. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i dále čl. 90 Ústavy ČR ve spojení s ustanovením §1, §2 občanského soudního řádu, neboť napadená rozhodnutí nejsou rozhodnutími, kterými by byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a která by tak vychovávala nejen k zachovávání zákonů, ale i k úctě k právům spoluobčanů. Stejně tak obecné soudy neobstály ani ve své povinnosti vykládat právní předpisy nejen podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale také spravedlivě (§5 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., v platném znění). Z uvedených důvodů stěžovatel proto navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.
Již ve svém nálezu ze dne 24. 5. 1994, publikovaném v částce 41 Sbírky zákonů České republiky pod č. 131/1994, Ústavní soud uvedl, že důvod protiprávnosti při bezúplatném převodu pozemků v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, třeba spatřovat ve skutečnosti, že při registraci kupních smluv na obytné a hospodářské budovy byl na vlastníky činěn nátlak (pod sankcí nezaregistrování kupní smlouvy), aby do kupní smlouvy bylo zahrnuto i darování pozemků, které k budovám patřily, tudíž byla omezena jejich smluvní svoboda. Tomu, že takový nátlak bezesporu obecně existoval, nasvědčuje, mimo jiné,
- 4 - IV. ÚS 74/96
instrukce ministerstva spravedlnosti a ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství ze dne 19. 5. 1964, č. 297/64-MS-OK a čj. 61.516/64-Mz-práv., kterou byly vydány směrnice o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí ONV. Důvodem zmíněného nátlaku byla okolnost, že, se zemědělskou usedlostí související, zemědělské pozemky byly užívány jednotnými zemědělskými družstvy a stát v rámci tehdejší zemědělské politiky měl eminentní zájem na tom, aby tato, možným komplikacím předcházející, vazba trvala i po převodu zemědělské usedlosti. To dále znamenalo, že pro jejich vlastníky pozemky nepředstavovaly majetkovou hodnotu a jak dárci, tak i obdarovanému se jejich převod zcela konsekventně ukazoval jako irelevantní. To ostatně stěžovatel ve své ústavní stížnosti sám připouští s tím, že bylo nerozhodné, zda pozemky budou prodány nebo darovány, neboť v předmětnou dobu byly v užívání JD. Jádro problému tkví tedy v projednávané věci v právě uvedeném faktu dysfunkce vlastnictví k zemědělským pozemkům, takže ani v rámci majetkového vyrovnávání mezi blízkými osobami nemohlo vlastnictví k nim sehrát žádnou významnější roli.
Stěžovatelka je navíc zcela na omylu, má-li za to, že naplnění skutkové podstaty vedoucí k restituci, tj. ke zrušení příslušné smlouvy, je spojeno se stavem tísně. Restituční důvod je v projednávané věci totiž opřen pouze o to, že k bezúplatnému převodu pozemků došlo právě v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. Obecné soudy se tedy správně zaměřily pouze na otázku zkoumání této souvislosti, nikoliv navíc na moment tísně. Již v citovaném nálezu Ústavního soudu bylo také konstatováno, že zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obsahoval speciální ustanovení k občanskému zákoníku, určující další důvody protiprávnosti. To, že o takovou protiprávnost v napadené věci jde, je mimo jakoukoliv pochybnost, a v tomto směru proto sotva obstojí tvrzení stěžovatele, že vzhledem k ustanovení 3 odst. 1 občanského zákoníku není uplatněný restituční nárok, pro rozpor s dobrými mravy, subsumovatelný pod skutkovou podstatu obsaženou v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Jinými
5 - IV. ÚS 74/96
slovy, stav protiprávnosti v takových případech existoval právě proto, že vlastnictví k zemědělským pozemkům v družstevním užívání bylo ve svém obsahu a ve svých funkcích devastováno v takové míře, že účastníci smluvních vztahů při jejich převodu ve skutečnosti o nich ani vážněji neuvažovali, resp. k takovému uvažování neměli důvody.
Neopodstatněnost stěžovatelovy ústavní stížnosti je tedy z uvedených důvodů natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 1996
prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj