ECLI:CZ:US:1996:4.US.91.96
sp. zn. IV. ÚS 91/96
Usnesení
IV. ÚS 91/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.H. a D.H., zastoupených advokátem JUDr. V.Š., proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 9 C 327/91, ze dne 1. 6. 1994, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 13 Co 429/94, ze dne 9. 11. 1995, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a za účasti F.S., V.S. a V.D., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudků uvedených v návětí tohoto usnesení, kterými byl zamítnut jejich návrh, aby žalovaní F. a V.S. a V.D. byli povinni uzavřít s nimi dohodu o vydání rodinného domku a dalších nemovitostí v k.ú. M. Stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které soudy obou stupňů učinily a které podle jejich názoru nemají oporu v provedeném
IV. ÚS 91/96
dokazování. Dále namítají, že soudy rozhodly na základě nesprávného právního posouzení věci. Na základě výzvy Ústavního soudu ze dne 3. 4. 1996 doplnil právní zástupce stěžovatelů chybějící ústavněprávní argumentaci, když uvedl, že podle názorů stěžovatelů byl napadenými rozhodnutími porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť vlastnické právo jim bylo odebráno formou trestu propadnutí majetku v souvislosti s jejich emigrací. Stěžovatelé se však svého majetku nechtěli nikdy vzdát. Podle tohoto článku Listiny je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Tak tomu však v jejich případě nebyla a tento rozpor
měl odstranit zákon č. 119/1990 Sb. a zákon č. 87/1991 Sb. Poněvadž se stěžovatelé domnívají, že ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je v rozporu s čl. 11 Listiny, neboť zvýhodňuje současné vlastníky před vlastníky původními a poněvadž se domnívají, že při aplikaci tohoto ustanovení mohou vznikat složité právní vztahy, kdy někdo jiný bude vlastníkem pozemku a někdo jiný vlastníkem budovy na něm stojící, navrhují současně, aby Ústavní soud svým nálezem toto ustanovení zrušil.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyni odvolacího senátu 13 Co Krajského soudu v Brně, JUDr. P.L. Ta ve svém vyjádření ze 4. 6. 1996 uvedla, že Krajský soud v Brně se odvoláním zabýval
tak, jak mu to ukládá ve sporném řízení ustanovení §212 odst. 1 o.s.ř., tj. v mezích podaného odvolání a v rozsahu uplatněných odvolacích námitek. Vypořádal se s námitkou porušení směrnice č. l0 z roku 1964, s námitkou údajného zvýhodnění vedlejších účastníků nízkou kupní cenou i s dalšími námitkami. Soud rovněž vyslovil, s ohledem na znění žaloby, že může nahradit chybějící projev vůle účastníka smlouvy jen v takovém znění, jak je požadováno. Nyní však stěžovatelé v ústavní stížnosti přicházejí s novými námitkami. Pokud stěžovatelé poukazují, že provedená skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá
na nesprávných skutkových i právních závěrech, odkazuje krajský soud
IV. ÚS 91/96
na odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud stěžovatelé poukazují na porušení č1. 11 Listiny, zastává soud názor, že stěžovatelům nesvědčilo vlastnické právo k nemovitostem, ohledně kterých uplatnili svoje nároky, neboť teprve na základě tohoto řízení mohlo vlastnické právo k věci vzniknout.
Ústavní soud si rovněž vyžádal předložení spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 9 C 327/1991 a seznámil se podrobně s jeho obsahem.
Ústavní soud při posuzování obsahu ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. To je však podmíněno tím, že soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší, což vyslovil již mnohokrát, znovu "hodnotit" hodnocení důkazů nezávislými soudy, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Jiný postup by byl zásahem do principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy. To, že po provedeném řízení soudy zamítly žalobu a zároveň vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti, ve které se navíc z větší části jen znovu opakují argumenty přednesené před obecnými soudy. Pokud stěžovatelé namítají, že v jejich případě došlo k porušení čl. 11 Listiny, je Ústavní soud nucen poukázat opět na svoji ustálenou judikaturu, podle které chápe ochranu stanovenou tímto článkem jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže.
Ústavní soud se konečně pak zabýval tím, ač v tomto směru ústavní stížnost ničeho nenamítala, zda napadená rozhodnutí byla
IV. ÚS 91/96
vydána v procesu, který jako celek byl procesem spravedlivým a vedeným fair. Ani v tomto směru však žádná pochybení neshledal.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyla porušena namítaná práva stěžovatelů ani jiná ústavní práva, zejména pak zásady zaručující spravedlivý a nestranný proces. Na základě těchto skutečností rozhodl proto o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 8. 1996
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj