ECLI:CZ:US:1997:1.US.102.96
sp. zn. I. ÚS 102/96
Usnesení
I. ÚS 102/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele M.L., zastoupeného advokátem JUDr. R.M., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Návrh s e o d mí t á .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Tvno 8/96, jímž byla zamítnuta stížnost navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 Ntv 4/96, kterým byla prodloužena jeho vazba do 10. 7. 1996.
Navrhovatel v odůvodnění stížnosti uvedl, že dne 10. 3. 1994 mu bylo sděleno obvinění z trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou dle §124 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) tr. zák. a z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Dne 28. 2. 1995, při seznamování s trestním spisem, navrhl
I. ÚS 102/96
doplnění dokazování o výslech pracovníků firem a dále o opakování výslechů svědků J.P. a M.L., státních příslušníků, neboť jejich výslechy byly provedeny v rozporu s trestním řádem. Tyto návrhy však byly zamítnuty a byla podána obžaloba ke Krajskému soudu v Ostravě, který usnesením z 27. 10. 1995 vrátil věc státnímu zástupci k došetření s pokynem, že mají být provedeny některé další důkazy, a to i opakování výslechu obou svědků, které již požadoval navrhovatel. Nato Vrchní soud v Olomouci navrhovateli prodloužil vazbu do 10. 7. 1996 a Nejvyšší soud ČR poté zamítl navrhovatelovu stížnost proti prodloužení vazby.
Dle stanoviska navrhovatele Nejvyšší soud ČR nesprávně posoudil důvodnost prodlužování vazby dle §71 odst. 3 tr. řádu. Dle tohoto ustanovení může vrchní soud prodloužit vazbu na dobu delší dvou let pouze na dobu nezbytně nutnou v případě, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a současně propuštěním obviněného hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Dle navrhovatele zde musí být splněny kumulativně obě podmínky, avšak v daném případě nebyla splněna ani jedna. Skutkové okolnosti byly zjištěny ve lhůtě kratší než jeden rok po sdělení obvinění a vzetí do vazby, nelze proto argumentovat tím, že by obtížnost věci byla taková, že by věc nebylo možno skončit ve dvouleté lhůtě.
Navrhovateli bylo upřeno právo na řádný proces bez zbytečných průtahů, a to výlučně v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť obžaloba byla podána v daném případě s tím, že muselo být zřejmé, že skutkový stav není objasněn tak, aby odůvodňoval postavení navrhovatele před soud. Dle navrhovatele bylo již při podání obžaloby zřejmé, že jejím podáním dojde k průtahům a bude tak prodlužována doba vazby.
I. ÚS 102/96
Podle navrhovatele tedy k průtahům ve vyšetřování došlo výlučně nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení. Důvody prodloužení vazební lhůty nad dva roky tedy nespočívaly v obtížnosti dokazování ani v jiných závažných důvodech.
Druhou podmínkou pro prodloužení vazby jsou trvající důvody vazby podle §67 písm. a) tr. řádu. Podle navrhovatele neexistují žádné okolnosti, které by nasvědčovaly, že se bude skrývat nebo že uprchne. Odůvodňuje to jednak tím, že trestná činnost, pro kterou je stíhán, byla spáchána v letech 1991 a 1992, avšak obviněn a vzat do vazby byl navrhovatel až v roce 1994. V této době svoje bydliště neopustil a žil se svojí rodinou, ačkoliv mu bylo známo, že policie provádí šetření v této věci, neboť si byl vědom toho, že každý útěk či skrývání je krátkozrakým řešením a vše jen oddálí a dále i s ohledem na manželku a děti. Dále je navrhovatel toho názoru, že samotná okolnost, že by měla být způsobena vysoká škoda a že je navrhovatel označován za organizátora trestné činnosti, nemůže odůvodňovat existenci důvodu vazby. Vazba obviněného, kterému hrozí vysoký trest, je odůvodněna pouze za předpokladu zjištění některé další skutečnosti v osobě pachatele nebo okolnosti případu.
Závěrem navrhovatel vyjádřil názor, že Nejvyšší soud ČR zamítnutím jeho stížnosti proti rozhodnutí o prodloužení vazby s konstatováním, že u něho stále trvá vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu, aniž by byly kumulativně splněny podmínky stanovené v §71 odst. 3 tr. řádu, porušil jeho základní právo na osobní svobodu garantované ustanovením č1. 8 odst. 1, 5 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů navrhl napadené rozhodnutí zrušit.
Z předložených spisů Nejvyššího soudu ČR a vyšetřovacího spisu Policie ČR soud zjistil, že navrhovatel byl vzat do vazby dne 10. 3. 1994, dne 28. 2. 1995 při seznamování se
I. ÚS 102/96
spisem navrhl jeho obhájce opakování výslechu svědků P. a L., neboť k jejich výslechu nebyl přizván obhájce, a dále výslech svědků - pracovníků společnosti T., M. a E. - o tom, jak byly hrazeny předmětné dodávky zboží. Vyšetřovatel však uvedené návrhy odmítl s tím, že dva uvedené svědky P. a L. je možno vyslechnout před soudem a výslech pracovníků firem by znamenal přílišné průtahy v přípravném řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 10. 1995 vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Důvodem pro vrácení věci k došetření bylo doplnění a specifikace zprávy o výši škody a výslech pracovníka f.ú., zjištění, kdo od firem nakupoval zboží a čím bylo hrazeno, a konečně i opětovné výslechy svědků P. a L., které navrhoval obhájce navrhovatele a kteří nebyli vyslechnuti za přítomnosti obhájce, ovšem s tím, že dosud nebyli vyslechnuti k bodu 7 obžaloby.
Dále bylo zjištěno, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla navrhovateli prodloužena vazba do 10. července 1996. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že navrhovatel byl vzat do vazby 10. 3. 1994, a to z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) tr. řádu, to znamená byla zde důvodná obava, že obviněný při propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat a dále že bude ovlivňovat svědky a tím značně ztíží trestní řízení. Naposledy bylo trvání vazby navrhovatele prodlouženo v přípravném řízení podle §71 odst. 2 tr. řádu do 10. 4. 1995 Okresním soudem v Ostravě, téhož dne byla na obviněného podána obžaloba ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud vrátil věc státnímu zástupci k došetření a zároveň rozhodl o ponechání navrhovatele ve vazbě. Vzhledem k tomu, že dvouletá vazební lhůta navrhovatele měla uplynout 10. 3. 1996, vrchní státní zástupce navrhl prodloužení lhůty do 10. 9. 1996 s tím, že bude nutno
I. ÚS 102/96
vyslechnout svědky státní příslušnosti. Vrchní soud po zhodnocení všech skutečností dospěl k závěru, že důvody pro další prodloužení vazby jsou dány. Zjistil navíc, že opakovanými stížnostmi navrhovatele proti zamítavým rozhodnutím krajského soudu o propuštění z vazby došlo ke zkrácení doby, po kterou měl krajský soud k dispozici trestní spis a návrh státního zástupce poukazující na nutnost došetření věci v intencích krajského soudu odůvodňuje prodloužení vazby. S ohledem na rozsah nezbytného došetření věci považoval vrchní soud za odůvodněné prodloužení vazby do 10. 7. 1996 a dále i se zřetelem na charakter jednání obviněného, kterým mělo dojít ke zkrácení cla ve výši 3 333 427,- Kč a ke zkrácení daní ve výši 13 412 692,- Kč a kontakty obviněného na cizí státní příslušníky hrozí propuštěním z vazby na svobodu zmaření účelu trestního stíhání.
Na základě výše uvedeného soud dovodil, že jsou splněny všechny podmínky pro prodloužení vazby při trvajících důvodech vazby podle §67 písm. a) tr. zákona.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým byla stížnost navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci zamítnuta, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem vrchního soudu, že vazební důvody navrhovatele předpokládané ustanovením §67 písm. a), tj. že navrhovatel po propuštění uprchne nebo se bude skrývat, nadále trvají vzhledem ke specifickému charakteru, rozsahu i závažnosti trestné činnosti a to i s ohledem na výši trestu, který navrhovateli reálně hrozí. Nejvyšší soud ČR se dále ztotožnil s odůvodněním vrchního soudu, proč nebylo dosud možno předmětnou trestní věc skončit a dále potvrdil, že vrchní soud nepochybil ani zjištěním, že propuštěním navrhovatele na svobodu by současně hrozilo podstatné ztížení nebo dokonce zmaření dosažení účelu trestního řízení. Dle stanoviska soudu pro tento závěr svědčí jak specifický charakter trestné činnosti, pro kterou je navrhovatel stíhán v postavení organizátora, tak i její rozsah. Stejně tak pro závěr vrchního
I. ÚS 102/96
soudu svědčí i povaha dalšího šetření, kvůli kterému byla trestní věc opodstatněně vrácena krajskému soudu k došetření. Navíc vazba byla navrhovateli prodloužena pouze do 10. 7. 1996, nikoliv do 10. 9. 1996, jak to navrhoval státní zástupce, tedy na dobu nezbytně nutnou.
Z vyjádření Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že soud trvá na důvodech, které ho vedly k prodloužení vazby navrhovatele, a je přesvědčen, že ke zkrácení základních práv navrhovatele tímto rozhodnutím nedošlo.
Z vyjádření Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že dle jeho stanoviska byl navrhovatel vzat do vazby na základě rozhodnutí soudu, z důvodů stanovených zákonem (§67 tr. ř.), doba vazby sice přesáhla lhůtu dvou roků, avšak tato lhůta byla prodloužena rozhodnutím soudu a nejzazší hranice trvání vazby překročena nebyla. Dle názoru Nejvyššího soudu ČR ustanovení č1. 8 odst. 1, 5 Listiny základních práv a svobod porušena nebyla, k jejich porušení by došlo jen za situace, pokud by byl navrhovatel držen ve vazbě bez soudního rozhodnutí i po uplynutí doby uvedené v §71 odst. 3 tr. ř., resp. po uplynutí doby prodloužené podle tohoto ustanovení nebo po uplynutí doby uvedené v §71 odst. 4 tr. ř., proto navrhl stížnost navrhovatele zamítnout.
Ústavní soud po zhodnocení výše uvedených skutečností i posouzení celé věci dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Navrhovatel se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z toho důvodu, že byl přesvědčen, že k prodloužení doby trvání vazby došlo z důvodu nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení. S tímto názorem navrhovatele se soud neztotožnil. Lze sice souhlasit s tím, že vyšetřovatelé v trestním řízení pochybili, pokud obhájce nebyl včas uvědomen o výslechu svědků, státních občanů P. a L., čímž byla porušena práva navrhovatele podle trestního řádu. Krajský soud však po napadení obžaloby vrátil věc
I. ÚS 102/96
státnímu zástupci k došetření kromě uvedené vady i z řady dalších důvodů, takže k vrácení k došetření by stejně došlo. Pokud by však vyšetřovatel vyhověl návrhu obhájce navrhovatele na opakovaný výslech oněch dvou svědků, došlo by tím ještě k daleko větším průtahům, neboť oba svědci by byli podle usnesení krajského soudu o vrácení k došetření opětovně vyslýcháni k bodu 7 obžaloby. Důvodem prodloužení trestního řízení a tím i prodloužení vazby navrhovatele, k němuž, jak to uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření, došlo zákonným způsobem, byla zjevně obtížnost a složitost vyšetřování a opatřování důkazů i právního posouzení předmětné trestní věci, nikoliv výlučně nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, jak tvrdí navrhovatel.
Navíc nelze přehlédnout ani skutečnost, na kterou poukázal ve svém usnesení vrchní soud, že opakovanými stížnostmi navrhovatele proti zamítavým rozhodnutím krajského soudu o propuštění z vazby, o nichž rozhodoval vrchní soud, došlo ke zkrácení doby, po kterou měl krajský soud k dispozici trestní spis, aby mohl rozhodnout o vrácení věci k došetření a tedy k dalším průtahům.
Po přezkoumání všech okolností trestního stíhání navrhovatele dospěl Ústavní soud k závěru, shodně s odůvodněním Nejvyššího soudu ČR, že k prodloužení vazby došlo zákonným způsobem a ze zákonných důvodů, a neshledal důvod pro propuštění navrhovatele z vazby na svobodu, neboť vzhledem k charakteru a rozsahu jím spáchané trestné činnosti je nepochybné, že nadále trvají důvody vazby dle §67 písm. a) tr. řádu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci i Nejvyšší soud ČR postupovaly v souladu s ustanovením §71 trestního řádu o trvání a prodlužování vazby, že důvody pro prodloužení vazby navrhovatele zde byly jednoznačně dány a i nadále trvají. Pochybení vyšetřovatele v přípravném řízení nebylo příčinou prodloužení trestního řízení.
I. ÚS 102/96
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., stížnost mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 19. března 1997 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR