ECLI:CZ:US:1997:1.US.118.97
sp. zn. I. ÚS 118/97
Usnesení
I. ÚS 118/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele P., zastoupeného JUDr. M.Š., proti Ministerstvu průmyslu a obchodu České republiky, P., takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ČR podáním ze dne 3. 4. 1997 doplněným podáními ze dne 2. 5. 1997 a ze dne 28. 8. 1997.
Stěžovatel v návrhu ústavní stížnosti napadl jako zásah do základních práv jednání Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, které podle jeho názoru svou nečinností, tj. nerozhodnutím o jeho návrhu, jehož obsahem byla žádost o rozšíření vymezených území k
I. ÚS 118/97
podnikání v oboru plynárenství, porušilo čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále také čl. 26 uvedené Listiny. V závěru navrhl, aby Ústavní soud Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR uložil, aby nepokračovalo v průtazích ve věci podání P. V podstatném doplnění, resp. spíše modifikaci své ústavní stížnosti ze dne 2. 5. 1997, původní návrh "rozšiřuje o další zjištění a z důvodu věcné souvislosti navrhuje změnu nálezu", ve skutečnosti rozšíření petitu návrhu. Mimo opakování námitek k nečinnosti, obsáhlé argumentace a možných výkladů zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, a prováděcí vyhlášky č. 129/1995 Sb., požaduje v petitu kromě návrhu uložit ministerstvu nepokračování v průtazích, aby Ústavní soud v nálezu uvedl toto:
"Rozhodnutí o udělení stěžovateli státní autorizace ze dne 13. 5. 1996 ministerstvem v části vymezeni území a v poučení v odůvodnění rozhodnutí, spočívající v selektivním a diskriminujícím posouzení zákonných podmínek, je porušením Listinou základních práv a svobod garantovaného práva na platnost zákonných omezení základních práv a svobod stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, konkrétně čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod... Ústavní soud ČR dále ukládá Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, aby neprodleně rozhodlo opravným rozhodnutím ve věcech vydaných státních autorizací na rozvod plynu tak, že pro všechny případy budou stejně platit stejná zákonná omezení daná zákonem č. 222/1994 Sb."
V posledním podání ze dne 28. 8. 1997 pak stěžovatel znovu formuluje petit takto:
"Ministerstvo ze zákona č. 222/1994 Sb. ustanovený správní orgán rozhodující o povolení k podnikání - vydávání státní autorizace na rozvod plynu je dle svého postavení na základě
I. ÚS 118/97
pověření Fondu národního majetku a způsobu složení orgánem nesplňujícím podmínky nestranného a nezávislého orgánu a tím zasahuje do Listinou základních práv a svobod garantovaného práva, konkrétně č1. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud ČR proto ukládá Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, aby nepokračovalo v zahájených správních řízeních stěžovatele ze dne 18.6., 3. 12., 10. 12. a 18. 12. 1996, včetně řízení o opravných prostředcích u ministra, kterými je porušováno základní právo stěžovatele, řízení přerušilo a ve lhůtě 30 dnů obnovilo stav před porušením, a to zabezpečením všech podmínek nestrannosti a nezávislosti sebe jako orgánu i jeho členů.
Ústavní soud ČR ukládá Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, aby ve lhůtě 30 dnů na základě zákonem č. 222/1994 Sb. svěřené rozhodovací moci o základním právu každého podnikat v oblasti rozvodu plynu ukončilo svou činnost orgánu pověřeného Fondem národního majetku ČR výkonem akcionářských práv ve společnostech P.P, S.P., S.P., Z.P., J.P., V.P., S.P. a J.P., a v téže lhůtě ukončilo dle platných právních předpisů i činnost svých pracovníků v orgánech vyjmenovaných akciových společností na základě dosavadního výkonu akcionářských práv.
Soudce zpravodaj konstatoval, že původní návrh napadal pouze necennost. Z nového podání vyplynulo, že zřejmě na základě poznatku ministerstva o podání ústavní stížnosti došlo z jeho iniciativy k dalšímu jednání se stěžovatelem v dané věci. Konečně z posledního podání je zřejmé, že ministerstvo ve vece stěžovatele vydalo dvě rozhodnutí ze dne 18. 7. 1997, čj. 24860/97/4310/4000 a čj. 24861/97/4310/4000, v nichž návrh na
I. ÚS 118/97
rozšíření státní autorizace na rozvod plynu na území B., M., T., P., V.P. a I., zamítlo. Stěžovatel změnil poté návrh petitu, jak je výše uvedeno.
Soudce si k ústavní stížnosti vyžádal stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu ČR jako účastníka řízení. Ve vyjádření ze dne 24. 7. 1997 Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR prostřednictvím svého právního zástupce sdělilo, že o všech žádostech P., o rozšíření státní autorizace, již bylo rozhodnuto. Ve svém podání se nehodlá zabývat jinými než ústavními aspekty věci a vyjadřovat se k argumentům, které nemohou být předmětem ústavní stížnosti, neboť se netýkají ústavně zaručených práv stěžovatele, ale třetích osob. Pokud jde o rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ČR o udělení státní autorizace na rozvod plynu P., ze dne 13. 5. 1996, účastník řízení uvádí, že v tomto směru považuje ústavní stížnost za nepřípustnou z toho důvodu, že P., nevyčerpala všechny řádné opravné prostředky podle správního řádu. Kromě toho byla podle jeho názoru ústavní stížnost podána po uplynutí šedesátidenní lhůty k jejímu podání a zřejmě se nejedná o záležitost svým významem podstatně přesahující vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Namítané průtahy ve správním řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jako teoretickou, obecnou možnost, která se ovšem netýká daného případu, připouští. V závěru pak účastník řízení navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Vyjádření účastníka řízení v podstatě přineslo jen jeden důležitý poznatek, a to že namítané průtahy skončily, neboť Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR již ve věci (věcech) rozhodlo.
Na základě podání stěžovatele a zhodnocení důvodů ústavní stížnosti dospěl soudce zpravodaj k těmto závěrům:
I. ÚS 118/97
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky. Není úkolem Ústavního soudu zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, správním řádem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se proto nemohl zabývat řadou námitek či otázkami možných výkladů zákonů a prováděcích předpisů ani přihlížet k argumentaci dikcí důvodových zpráv atp. Nemohl zkoumat ani napadené porušení pravidel hospodářské soutěže, neboť tato problematika přísluší do působnosti jiných státních orgánů. Nemohl také věnovat pozornost ani výhradám proti původnímu rozhodnutí o státní autorizaci, neboť tento akt nebyl a ani nemohl být předmětem ústavní stížnosti a stěžovatel se ostatně proti tomuto rozhodnutí ani neodvolal. Ústavnímu soudu také nepřísluší posuzovat, resp. porovnávat, státní autorizace udělené jiným subjektům.
K otázce namítané nečinnosti a tedy eventualitě porušení 61. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba uvést, že nelze považovat za nečinnost státního orgánu, pokud řízení nadále aktivně probíhá, o čemž svědčí jednání mezi stěžovatelem a příslušným úřadem v dané věci, které se uskutečnilo v době předcházející podání doplnění ústavní stížnosti a v době před vydáním tohoto rozhodnutí. Argumentace tzv. "jistou formou nečinnosti správního orgánu", který podle názoru stěžovatele "údajně jedná, ale jeho činnost nesměřuje k naplnění základního pravidla správního řízení - vyřídit věc včas a bez zbytečných průtahů" nelze akceptovat jako reálný důkaz nečinnosti správního orgánu, i když je možno pochybovat, že učinil vše pro vydání svého rozhodnutí. Lhůta stanovená správním řádem pro rozhodnutí má sice povahu lhůty pořádkové a její nejzazší hranice není stanovena, ale účastník řízení má právo, aby byl vyrozuměn o tom, že v určité lhůtě rozhodnuto nebude; jde však opět jen o opatření pořádkové povahy, z jehož nesplnění ještě neplynou právní
I. ÚS 118/97
důsledky pro věc samou (srov. ustanovení §49 odst. 2 správního řádu). Možnost rozhodnout věc bez průtahů je relevantně podmíněna okolnostmi, které mnohdy leží mimo správní orgán, zejména splněním povinností, které má sám navrhovatel. Jde především o perfektnost návrhu, předložení potřebných dokladů, součinnost atp. Nedodržení lhůt ještě nemusí znamenat průtahy v řízení.
Nejde ani o porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Ačkoliv Ústavní soud uznává, že i právnické osoby disponují některými ústavně zaručenými právy odpovídajícími jejich povaze, dané ustanovení - jak ostatně vyplývá přímo i z jeho dikce - se vztahuje toliko na osoby fyzické. Ostatně i kdyby se jednalo o námitku osoby fyzické, je třeba si uvědomit, že v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se lze práv podle čl. 26 citované Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.
Z těchto důvodů se soudci zpravodaji jeví návrh ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněný.
Soudce nemohl ponechat bez povšimnutí, že stěžovatel se obrátil se svou stížností ohledně průtahů v řízeni přímo na Ústavní soud, což je sice za určitých okolností předvídaných zákonem o Ústavním soudu možné, ale obvykle předčasné. Tato okolnost nastala i zde, kdy stěžovatel má již k dispozici rozhodnutí správního orgánu a namítá ve svém posledním podání mimo line porušení nezávislosti a nestrannosti ministerstva v řízení. Stěžovatel po rozhodnutí správního orgánu má k dispozici opravné prostředky, aby se domáhal svého práva nebo ochrany u obecných soudů podle §244 o. s. ř., o správním soudnictví. Z tohoto hlediska musí Ústavní soud vycházet až na další z toho, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které má k dispozici a které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
I. ÚS 118/97
Soudce proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) a f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl. Vzhledem k tomu nepovažoval již za nutné zabývat se námitkou účastníka o zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti stěžovatelem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 1997 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu