ECLI:CZ:US:1997:1.US.132.96
sp. zn. I. ÚS 132/96
Usnesení
I. ÚS 132/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele H., zastoupeného advokátkou JUDr. M.K., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. Na 239/95, ze dne 29. 2. 1996, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a Okr.ú., V.R., H.V., M.R. a PF., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. Na 239/95, ze dne 29. 2. 1996. Tímto rozhodnutím bylo zastaveno dovolací řízení, protože v daném případě nebyla dána funkční příslušnost dovolacího soudu, neboť v oblasti správního přezkumu podle hlavy třetí, páté části občanského soudního řádu není dovolání ve smyslu ustanovení §250s přípustné s výjimkou věcí důchodového zabezpečení a důchodového pojištění. V daném případě se jednalo o restituční případ. Rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci dne 19.7.1996
I. ÚS 132/96
Stěžovatel poukazuje ve své ústavní stížnosti na podstatu sporu, který vznikl při jednání u Okr.ú. v důsledku nesouhlasu povinné osoby stěžovatele s vydáním restitučního nároku oprávněným osobám (vedlejším účastníkům). Správní rozhodnutí Okr.ú. podléhalo možnému soudnímu přezkumu ve smyslu hlavy třetí, páté části o. s. ř. Krajský soud v Brně však rozhodl dne 18. 1. 1995 pod sp. zn. 30 Ca 69/94 o opravném prostředku navrhovatele tak, že usnesením odvolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno osobou neoprávněnou. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 2. 1995.
Rozhodnutí Krajského soudu přes poučení o nepřípustnosti dalších opravných prostředků napadl navrhovatel dovoláním
u Vrchního soudu v Praze, kde dovolací řízení, jak shora uvedeno, bylo zastaveno.
Ústavní soud zkoumal náležitosti ústavní stížnosti, mezi něž náleží i lhůta k jejímu uplatnění. Podle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí
O posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). V daném případě tímto posledním prostředkem k ochraně práva bylo odvolání adresované Krajskému soudu v Brně. Rozhodnutí o něm nabylo právní moci dne 2. 2. 1995. Navrhovatel však uplatnil svou ústavní stížnost u ústavního soudu ČR až 13. května 1996. Tedy více jak rok po lhůtě k jejímu podání. Lhůta ve smyslu shora citovaného ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. uplynula dne 1. dubna 1995.
S poukazem na skutečnost shora uvedenou proto Ústavní soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, návrh jako opožděný odmítl.
Pokud se týká uplatněného dovolání nebylo v daném případě zcela jednoznačně přípustné, avšak i pokud by se navrhovateli
I. ÚS 132/96
jevila přípustnost dovolání nejasná, pak bylo namístě současně s dovoláním uplatnit ústavní stížnost. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na své usnesení, sp. zn. I. ÚS 22/93, ze dne 5. 1. 1995.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 21. ledna 1997
JUDr.. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR