Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.05.1997, sp. zn. I. ÚS 137/96 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 56/8 SbNU 61 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.137.96

sp. zn. I. ÚS 137/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti F. Š. proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 28. 11. 1995, sp. zn. 1 T 89/95, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 4 To 66/96, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Trestním příkazem Okresního soudu v Písku ze dne 6. 4. 1995, č.j. 1 T 89/95-42, byl stěžovatel uznán vinným tím, že dne 8. 1. 1995 v místě svého bydliště fyzicky napadl páskovým vratovým pantem příslušníka Policie České republiky B. H., jenž prováděl na základě příkazu Okresního soudu v Písku, sp. zn. 1 T 153/94, služební zákrok k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody. V důsledku tohoto fyzického napadení B. H. utrpěl tržnou ránu na hlavě dlouhou 7 cm a pohmoždění levého předloktí s pracovní neschopností od 9. 1. do 31. 1. 1995. Tímto činem se stěžovatel dopustil spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle ustanovení §155 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce jednoho roku. Proti tomuto trestnímu příkazu podal stěžovatel i okresní státní zástupce odpor. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 28. 11. 1995 byl stěžovatel shledán vinným výše popsaným skutkem a byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v délce pěti měsíců nepodmíněně. V odůvodnění svého rozsudku soud uvedl, že vycházel z provedeného dokazování, zejména z výpovědí svědků a ze znaleckých posudků. Došel k závěru, že policista B. H. nepostupoval zcela v souladu se zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii ČR (§6 odst. 2), neboť při provádění služebního zákroku stěžovatele nepoučil o jeho právech, ale pouze mu sdělil, že s ním potřebuje něco projednat a že si má vzít s sebou občanský průkaz. Neuvedl tedy důvod své návštěvy, tj. dodání do výkonu trestu, byť si jej stěžovatel mohl dovodit, neboť věděl, že má vykonat trest odnětí svobody a měl zkušenosti z dřívějších odsouzení obdobné. Soud rovněž odkázal na ustanovení §83c odst. 2 trestního řádu, podle něhož si "může policie vyžádat vstup do obydlí, pokud má příkaz k předvedení či dodání do výkonu trestu určité osoby, ale musí šetřit práva této osoby v tom, že ji musí poučit a uvést, proč je předváděna či dodávána do výkonu trestu", což se však v tomto případě nestalo. Proto soud dospěl k závěru, že nebyla vyvrácena stěžovatelova obhajoba, že se "nemohl důvodně domnívat, že jej policie hledá ve služební věci", takže nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu útoku na veřejného činitele. Na druhé straně však soud měl za to, že provedenými důkazy (svědky a znaleckým posudkem) bylo prokázáno, že stěžovatel skutečně B. H. úraz způsobil, a proto jej odsoudil toliko pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl citovaný rozsudek okresního soudu k odvolání okresního státního zástupce zrušen, stěžovatel byl uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle ustanovení §155 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Stěžovatelovo odvolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že okresní soud správně zjistil skutkový stav věci, avšak neztotožnil se s jeho právními závěry v otázce, zda B. H. vystupoval jako veřejný činitel ve smyslu §155 a §89 odst. 9 trestního zákona. Podle odůvodnění citovaného rozsudku policisté jednali na základě příkazu Okresního soudu v Písku k dodání stěžovatele do výkonu trestu. Podle ustanovení §83c odst. 2 trestního řádu byli při realizaci tohoto příkazu oprávněni ke vstupu do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek osoby tam se zdržující a byli oprávněni činit veškeré úkony sloužící k předvedení této osoby. Policisté prý postupovali v souladu se svými pravomocemi a do prostor domu vstoupili teprve poté, když stěžovatel před nimi prchal a kdy fyzicky zaútočil na B. H. Sama okolnost, že policisté ihned stěžovateli neoznámili, že jej přicházejí dodat do výkonu trestu odnětí svobody, ale sdělili mu, aby si vzal občanský průkaz a odešel s nimi na obvodní oddělení policie, prý není jednáním v rozporu s §6 zákona č. 283/1991 Sb. Předpokládaný zásah do práv a svobod stěžovatele nepřekračoval míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného na základě příkazu vydaného k dodání do výkonu trestu a okolnosti celé situace prokázaly, že jednání policistů "nebylo neadekvátní obavám z toho, aby obžalovaný nezmařil možnost svého dodání do výkonu trestu odnětí svobody". Stěžovatel věděl, že se za ním dostavili policisté ve služebních uniformách, kteří jej vyzvali, aby je následoval na oddělení policie. Pokud stěžovatel při vědomí těchto skutečností prchal a v okamžiku, kdy se jej jeden z policistů snažil zadržet, jej napadl železným pantem a způsobil mu ublížení na zdraví, naplnil všechny zákonné znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) trestního zákona. Citované rozsudky obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že Okresní soud v Písku mu dne 12. 12. 1994 odeslal výzvu k nástupu trestu, která však nebyla doručena, neboť poštovní doručovatelka stěžovatele nezastihla, přestože se v místě bydliště zdržoval, a dne 15. 12. 1994 byla výzva vrácena zpět soudu. Téhož dne soud písemně požádal Obvodní oddělení Policie v Písku o dodání stěžovatele do výkonu trestu a současně i o doručení výzvy k nástupu trestu. Policie soudu dne 4. 1. 1995 sdělila, že výzvu nelze doručit. V inkriminovaný den prý u domu, kde stěžovatel bydlí, zazvonil muž v uniformě Policie ČR a sdělil mu, že s ním chce mluvit. Protože stěžovatel údajně neměl klíče od vchodových dveří, šel sklepní šachtou a když vyšel ven, sdělil mu policista, aby jej následoval do auta a na oddělení policie za účelem předvedení. Protože prý stěžovatel důvod předvedení neznal a policista mu jej nesdělil, odmítl s ním jít a snažil se vrátit do sklepa. Policista mu v tom bránil, fyzicky jej napadl a přitom se údajně sám zranil tím, že "ztratil rovnováhu a poranil levou ruku o rám okna a hlavou rozbil okenní výplň". Policista prý svým jednáním porušil ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 283/1991 Sb. tím, že stěžovateli důvod předvedení nesdělil a tedy nedbal cti, vážnosti a důstojnosti stěžovatelovy osoby, čímž oběma vznikla bezdůvodná újma na zdraví. Navíc provedený zásah do stěžovatelových práv a svobod údajně překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem a policista stěžovatele ani nepoučil o jeho právech. V opačném případě by ho prý stěžovatel následoval, protože si byl vědom nutnosti nástupu výkonu trestu. Stěžovatel dále uvádí, že v jeho případě nešlo o užití fyzického násilí proti příslušníkovi policie a tedy ani o útok na veřejného činitele, neboť - byť měl pochybnosti o tom, zda se skutečně jedná o příslušníka policie - nijak se mu nebránil a policista si zranění způsobil sám. Okresní soud v Písku a Krajský soud v Českých Budějovicích prý v souzené věci nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Mezi svědeckými výpověďmi poškozeného a druhého policisty byly rozpory, tyto výpovědi prý nebyly podpořeny dalšími důkazy a odporují stěžovatelovým tvrzením. Oba soudy tedy důkazy v pochybnostech hodnotily v neprospěch stěžovatele a nikoliv v jeho prospěch, jak stanoví zákon. Za tohoto stavu prý oběma napadenými rozsudky došlo k porušení stěžovatelových základních práv podle čl. 7 a 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Mezinárodní pakt"), a proto stěžovatel navrhl jejich zrušení. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost vykazuje některé vady, a za účelem jejich odstranění stanovil lhůtu 20 dnů, kterou - na stěžovatelovu žádost - prodloužil o dalších 30 dnů. Protože se ani v této lhůtě stěžovateli nepodařilo zajistit si právní zastoupení, prodloužil mu Ústavní soud lhůtu k odstranění vad ústavní stížnosti o dalších 30 dnů a poučil jej o možnosti požádat o určení advokáta Českou advokátní komoru. Až poté byly vady ústavní stížnosti odstraněny a nic proto nebránilo projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Písku, Krajský soud v Českých Budějovicích - a vedlejší účastníci řízení - Okresní státní zastupitelství v Písku a Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích. Okresní soud ve svém vyjádření sdělil, že věc byla posuzována se zřetelem ke všem ustanovením příslušných norem, důkazy byly hodnoceny podle ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a z toho vycházely i závěry o trestu s přihlédnutím k osobě stěžovatele (odsouzeného). Okresní soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Krajský soud ve svém vyjádření vyslovil nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že v pochybnostech hodnotil důkazy v jeho neprospěch a že vycházel pouze z rozporných výpovědí poškozeného H. a svědka J. V souzené věci prý byl zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností, svědecké výpovědi stěžovatele spolehlivě usvědčily z úmyslného útoku na policistu H. a tyto důkazy také vyloučily možnost pouhého náhodného zranění B. H., což ostatně potvrdil i znalecký posudek. Sama okolnost, že policisté stěžovateli ihned neoznámili, že jej přicházejí dodat do výkonu trestu odnětí svobody, není jednáním v rozporu s §6 zákona č. 283/1991 Sb., neboť předpokládaný zásah do práv a svobod stěžovatele nepřekračoval míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného na základě vydaného příkazu k dodání do výkonu trestu. Policisté, kteří byli ve služebních uniformách, prý tedy své pravomoce nepřekročili a jednali přiměřeně nastalé situaci, adekvátně obavám z toho, aby stěžovatel dodání do výkonu trestu nezmařil. Pokud za daných okolností stěžovatel prchal a poté, co se ho policista pokusil zadržet, jej napadl železným pantem a způsobil mu ublížení na zdraví, "nelze dovozovat, že by byla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody". Protože v řízení před obecnými soudy bylo respektováno i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti a sděluje, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Okresní státní zastupitelství se ve svém vyjádření odvolalo na napadený rozsudek krajského soudu a poukázalo na ustanovení §83c trestního řádu a na ustanovení §6 zákona č. 283/1991 Sb., které umožňuje, aby policista podle okolností poučil osobu, vůči níž zákrok směřuje, až dodatečně. Vedlejší účastník se domnívá, že napadenými rozsudky stěžovatelova citovaná základní práva porušena nebyla a navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatel byl zcela spolehlivě usvědčen výpověďmi policistů B. H. a J. J., o jejichž věrohodnosti není pochyb. Oba policisté prý řádně prokázali svou příslušnost k policii ve smyslu §10 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, a to konkrétně stejnokrojem. Námitkou stěžovatele, že mu policista před provedeným zákrokem nesdělil důvod, proč má být předveden na policejní oddělení, se v odůvodnění svého rozsudku podrobně zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích a na jeho právní názor lze plně odkázat. Z okolností případu je prý zřejmé, že pokud by byl stěžovatel předem informován o účelu předvedení, snažil by se policistům uniknout a zmařit tak splnění jejich služebního úkolu, o čemž údajně svědčí jednání stěžovatele poté, kdy vytušil, za jakým účelem jej policisté zamýšlejí odvézt. Proto krajské státní zastupitelství navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti a sdělilo, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel uvádí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva a svobody, zakotvená v čl. 7 a 8 Listiny a v čl. 9 Mezinárodního paktu. Podle čl. 7 Listiny nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Podle čl. 8 Listiny je osobní svoboda zaručena (odst. 1). Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku (odst. 2). Další odstavce se podle povahy věci souzeného případu zjevně netýkají. Podle čl. 9 Mezinárodního paktu každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem (odst. 1). Další odstavce z povahy věci nepřipadají v úvahu. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě ani nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Právě proti výsledkům prováděného dokazování je však ústavní stížnost v podstatě namířena. Stěžovatel zejména poukazuje na údajné rozpory v jednotlivých výpovědích, tvrdí, že nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a důkazy prý byly v pochybnostech hodnoceny v jeho neprospěch. S uvedenými námitkami se však Ústavní soud neztotožňuje a konstatuje, že neshledal v postupu obecných soudů ani v napadených rozsudcích žádný důvod svědčící pro to, že by v tomto směru byla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody. Ústavní soud rovněž neshledal, že by bylo v souzené věci porušeno stěžovatelovo právo na osobní nedotknutelnost, že by byl zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon nebo že by byl podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Policisté v daném případě jednali v souladu s příslušnými zákonnými předpisy (tj. s trestním řádem a se zákonem č. 283/1991 Sb.), své pravomoce nepřekročili a stěžovatelovy námitky jsou proto nedůvodné. Jak v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl krajský soud, policisté v souzené věci vystupovali jako veřejní činitelé ve smyslu ustanovení §89 odst. 9 trestního zákona a v souladu s ustanovením §6 zákona č. 283/1991 Sb. provedeným zásahem do stěžovatelových práv a svobod nepřekročili míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem. Stěžovatel si byl vědom toho, že má nastoupit výkon trestu odnětí svobody, je osobou v minulosti 10x soudně trestanou (tedy mající v tomto směru zkušenosti), viděl, že s ním jednají policisté ve služebních uniformách a skutečnost, že mu nesdělili předem přesný důvod své návštěvy, nelze chápat jako překročení míry, nezbytné k dosažení sledovaného účelu. To ostatně potvrzuje i následný průběh zákroku, neboť stěžovatel nebyl ochoten policisty následovat, ale naopak před nimi chtěl utéci. Pokud stěžovatel při ústním jednání u Ústavního soudu uvedl, že v době vydání příkazu k dodání do výkonu trestu neměl k dispozici "příslušné rozhodnutí krajského soudu", považuje Ústavní soud tuto námitku za irelevantní, neboť stěžovatel při vynesení soudního rozsudku přítomen byl, takže věděl, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozsudky nebyla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, zakotvené v čl. 7 a 8 Listiny a v čl. 9 Mezinárodního paktu. Protože Ústavní soud ani sám neshledal porušení jiných základních práv nebo svobod, zakotvených v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR, byla ústavní stížnost zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. května 1997