ECLI:CZ:US:1997:1.US.181.97
sp. zn. I. ÚS 181/97
Usnesení
I. ÚS 181/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele Z.D.B., zastoupeného JUDr. J.Š., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 5. 5. 1997 označeným jako ústavní stížnost.
Stěžovatel napadá rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 1997, sp. zn. 13 Co 646/96, v části týkající se rozsahu dovolání. Domnívá se, že tím, že dotčený soud připustil dovolání k určité otázce, kterou považuje po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu, odňal stěžovateli jako účastníku řízení možnost dovolání do otázky jiné, kterou stěžovatel považuje - na rozdíl od právní otázky soudem uvedené - za skutečně zásadního významu. Podle názoru stěžovatele tak došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy ČR.
I. ÚS 181/97
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, pokud porušení práv fyzických nebo právnických osob současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10
Ústavy ČR.
Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ústavně chrání procesní čistotu řízení, v němž o konkrétním právu má být rozhodnuto. "Stanoveným postupem" u nestranného a nezávislého soudu, resp. "zákonem stanoveným způsobem" (čl. 90 Ústavy ČR) je proto třeba rozumět především podmínky spravedlivého řízení tak, jak vyplývají z procesních předpisů. Podle čl. 36 odst. 1 se každý může domáhat svého práva stanoveným postupem, ovšem jak v souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tak i podle čl. 90 Ústavy ČR je způsob uplatňování subjektivního práva upraven zákonem. Pokud tedy nedošlo v rámci soudního řízení k porušení jiného procesního či hmotného práva chráněného shora uvedenou Listinou, ústavou ČR nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neodpovídá ústavní stížnost podmínkám §72 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu. Je-li proto procesními předpisy ponecháno odvolacímu soudu na vlastní úvaze, zda a v jakém rozsahu další opravný prostředek, tj. dovolání, připustí, jde o pravomoc zákonodárcem soudu svěřenou. I zhodnocení skutečnosti, zda jde o rozhodnutí v určitém (a nikoliv tedy v jiném) aspektu po právní stránce zásadního významu, spadá výhradně do rozhodovací sféry soudu jako nezávislého a nestranného orgánu, který na základě svého uvážení učinil vlastní závěr. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je tedy věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není ze strany Ústavního soudu přezkoumáváno.
Argumentaci týkající se porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR stěžovatel blíže neupřesňuje. Zřejmě se domnívá, že soudce
I. ÚS 181/97
nepostupoval podle zákona, což však nebylo prokázáno.
V daném případě nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by byly porušeny ústavní principy zakotvené především v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a návrh ústavní stížnosti stěžovatele je třeba považovat za zjevně neopodstatněný.
Soudce proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 1997 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu
r