ECLI:CZ:US:1997:1.US.205.97
sp. zn. I. ÚS 205/97
Usnesení
I. ÚS 205/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 4. 1997, sp. zn. 12 C 99/96, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Obvodního úřadu Praha 3 ze dne 13. 3. 1996, č.j. OZOP/R/208/96, byl stěžovatel uznán vinným z porušení ustanovení §47 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jehož se měl dopustit tím, že jako majitel domu č. 10/256 v Ch., zanedbal povinnost úklidu veřejného prostranství a nezajistil odstranění závad v čistotě chodníku přilehlého k jeho nemovitosti ve smyslu čl. 5 a 7 vyhlášky č. 8/1980 Sb. Národního výboru města Prahy, o čistotě hl. m. Prahy (dále jen "předmětná vyhláška"). Proto byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 500 Kč. Zaplacení dalších 150 Kč mu bylo uloženo v rámci povinnosti uhradit náklady spojené s projednáváním přestupku. Toto rozhodnutí potvrdil svým rozhodnutím ze dne 17. 4. 1996, č.j. DOP-R5/4493/96-Go-Sá, Magistrát h1. m. Prahy.
I. ÚS 205/97
Napadeným. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal, aby citovaná rozhodnutí byla zrušena. V odůvodnění rozsudku soud v podstatě uvedl, že předmětná vyhláška je odvozena od ustanovení §9 odst.
1 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (tzv. silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle odst. 2 tohoto ustanovení závady ve schůdnosti chodníků přilehlých k nemovitostem, které se nacházejí v zastavěném území a hraničí se silnicí nebo místní komunikací, jsou bez průtahů povinni odstraňovat vlastníci, správci nebo uživatelé těchto nemovitostí, pokud tyto závady vznikly znečištěním, náledím nebo sněhem. Podle odst. 3 stejného ustanovení jsou obce zmocněny určit rozsah uvedených povinností obecně závaznou vyhláškou. Soud dále uvedl, že stěžovatel se na jedné straně dovolává vlastnických práv, na straně druhé však nerespektuje čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Uvedený rozsudek napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že citovaným rozsudkem byl porušen čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, podle nichž státní moc může být uplatněna jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon ukládá. Stěžovatel nemůže být nucen činit něco, co zákon neukládá, a právní povinnosti mu mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. V souzené věci prý však byl stěžovatel sankcionován za něco, co podle zákona není povinen činit. Tím se cítí poškozen i ve svém právu na osobní čest a dobrou pověst ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále uvedl, že v ustanovení §9 silničního zákona se hovoří pouze o povinnosti odstraňovat závady ve schůdnosti
chodníků vzniklých znečištěním, náledím nebo sněhem v případech, kdy by mohla být ohrožena bezpečná chůze. Podle §12 odst. 5 vyhlášky č. 35/1984 Sb., kterou se silniční zákon provádí, se
o závadu ve schůdnosti chodníků jedná pouze tehdy, pokud tyto závady neumožňují bezpečnou chůzi ani při zvýšené opatrnosti
I. ÚS 205/97
chodců. Z toho stěžovatel dovozuje, že neexistuje obecná povinnost k úklidu veřejného prostranství, nýbrž pouze a výlučně konkrétní povinnost zabezpečit schůdnost chodníku přilehlého k nemovitosti vlastníka. Přitom prý ani v jednom rozhodnutí ve věci stěžovatele není neuklizený chodník spojován s jeho schůdností nebo neschůdností. Předmětná vyhláška údajně rozšiřuje rozsah povinností vlastníka nemovitostí nad rámec silničního zákona a neměla by proto být aplikována. Stěžovatel upozorňuje i na §6 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, podle něhož dnem 31. 12. 1991 pozbyla účinnosti ustanovení, která s Listinou nebyla v souladu. Stěžovatel má za to, že napadeným rozsudkem bylo porušeno i jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Obvodní soud pro Prahu 1 a vedlejší účastníci řízení -'Obvodní úřad Praha 3 a Magistrát h1. m. Prahy.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření odkázal na písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Obvodní úřad Praha 3 ve svém vyjádření stručně zrekapituloval průběh celého řízení a uvedl, že na svém rozhodnutí trvá a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Magistrát h1. m. Prahy uvedl, že při svém rozhodování vycházel z toho, že povinnost čištění chodníků uvedená v čl. 5 odst. 2 předmětné vyhlášky je odvozena od ustanovení §9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Požadavek čl. 4 odst. 1 Listiny, aby povinnosti byly ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, prý byl proto splněn. Vedlejší účastník netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud již několikrát judikoval, že podle č1. 4 odst.
I. ÚS 205/97
1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a že podle čl. 2 odst. 4 Ústavy a podle č1. 2 odst. 3 Listiny nesmí být nikdo nucen činit, co zákon neukládá. Z těchto ustanovení pro oblast působnosti obce vyplývá, že v případech, kdy obec vystupuje jako subjekt určující pro občana povinnosti jednostrannými zákazy a příkazy, tj. zejména vydává-li obecně závazné vyhlášky, jejichž obsahem jsou právní povinnosti, může tak činit jenom v případě výslovného zákonného zmocnění (srov. např. nálezy P1. ÚS 5/93 nebo P1. úS 26/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H. Beck, Praha 1994, str. 35 a 87). S tímto názorem - jak vyplývá z ústavní stížnosti - se v zásadě ztotožňuje i stěžovatel. Pouze tvrdí, že předmětná vyhláška rozšiřuje rozsah povinností, stanovených zákonem, a tedy překračuje zákonné zmocnění pro její vydání.
Ústavní soud proto konstatuje, že v dané věci je klíčovou otázkou posouzení souladu či naopak rozporu ustanovení čl. 5 odst. 2 předmětné vyhlášky (a jeho aplikace v souzené věci) s ustanovením §9 zákona o pozemních komunikacích. Stěžovatel totiž nenamítá, že by chodník před jeho nemovitostí nebyl znečištěn, pouze se domnívá, že povinnost k jeho úklidu nevyplývá ze zákona, nýbrž pouze z předmětné vyhlášky.
Podle ustanovení §9 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích č. 135/1961 Sb. ve znění zákona č. 27/1984 Sb. "závady ve schůdnosti přechodů pro chodce na místních komunikacích a průjezdních úsecích silnic městy a obcemi, jakož i závady ve schůdnosti místních komunikací určených výhradně pro chodce, jsou povinni odstraňovat správci místních komunikací. Závady ve schůdnosti chodníků přilehlých k nemovitosti, která se nachází v zastavěném území a hraničí se silnicí nebo místní komunikací, jsou povinni bez průtahů odstraňovat vlastníci, správci nebo uživatelé nemovitosti, pokud tyto závady vznikly znečištěním, náledím nebo sněhem." Podle odst. 3 citovaného ustanovení upravují rozsah povinností podle odst. 2 s přihlédnutím k místním poměrům národní výbory svými obecně závaznými nařízeními
I. ÚS 205/97
Z uvedené zákonné dikce vyplývá, že obce mohou obecně závaznou vyhláškou upravit rozsah povinností vlastníků nemovitostí při odstraňování "závady ve schůdnosti chodníků", vzniklé (mimo jiné) znečištěním. Pokud tedy podle čl. 5 odst. 2 předmětné vyhlášky je vlastník nemovitosti povinen zajistit, aby přilehlý chodník byl řádně a včas čištěn, nelze než dospět k závěru, že tato povinnost plně koresponduje se zákonným zmocněním, vyplývajícím z ustanovení §9 zákona o pozemních komunikacích. Předmětná vyhláška byla tedy vydána v souladu se zmíněným zákonným zmocněním a nijak je nepřekračuje. Orgány státní správy ani obvodní soud proto nepochybily, jestliže tento předpis v souzené věci aplikovaly a za jeho porušení stěžovateli udělily pokutu. Zda v souzené věci znečištění chodníku skutečně nabylo takové intenzity, že způsobilo závady v jeho schůdnosti, Ústavní soud neposuzoval, neboť se jedná o otázku přehodnocování důkazů, zásadně nesouvisející s ústavně právními aspekty souzené věci.
Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§72 odst. 3, §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.].
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 1997
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj