ECLI:CZ:US:1997:1.US.220.97
sp. zn. I. ÚS 220/97
Usnesení
I. ÚS 220/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.Ch., zastoupeného advokátkou JUDr. T.V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 1997, č.j. 8 Co 378/97-61, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 12. 1996, č.j. 5 C 230/96-41, byl mimo jiné zamítnut stěžovatelův návrh, aby byl odpůrce J.K. uznán povinným uzavřít s ním kupní smlouvu o prodeji nově vzniklých pozemků parc. č. 2075 a 2078 v katastrálním území Č. (dále jen "předmětné
I. úS 220/97
nemovitosti") za kupní cenu 3,09 Kč/m2.
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že dne 3. 7. 1995 stěžovatel s odpůrcem uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, podle níž se odpůrce jako vlastník předmětných nemovitostí zavázal prodat "část parcely č. 2075 (nad obě studny), a část parcely č. 2078 (kolem chalupy a dle parc. č. 2077 dolů až na hranici pozemku) 1510 vše v k. ú. Č.". Podle bodu III. této smlouvy "cena pozemku bude stanovena dle příslušné bonifikace". Smlouva bude uzavřena "do konce roku 1995, jakmile dojde ke geometrickému zaměření a oddělení pozemků. V případě, že k zaměření nedojde, smlouva se automaticky prodlužuje vždy půl roku. Od zaměření bude smlouva uzavřena do dvou měsíců". Geometrický plán představující oddělení části předmětných nemovitostí byl vyhotoven dne 14. 11.
1996.
Okresní soud dospěl k závěru, že uvedená smlouva budoucí je neplatná z důvodu nedostatku její podstatné náležitosti, jíž je předmět kupní smlouvy. Předmětem budoucí kupní smlouvy byly totiž "učiněny" části v té době geometricky neoddělených pozemků, tedy nezpůsobilý předmět právních vztahů. Na tom prý nic nemění ani skutečnost, že geometrický plán byl později vypracován. Skutečnost, že v něm každý z účastníků jinak vyznačoval svou představu o tom, jaká část pozemků měla být předmětem kupní smlouvy, jen svědčí o neurčitosti smlouvy ve smyslu nezpůsobilosti jejího předmětu. Protože smlouva o smlouvě budoucí musí obsahovat náležitosti budoucí smlouvy, tj. v tomto případě kupní smlouvy, je prý neplatná již z tohoto důvodu, že tuto podstatnou náležitost neobsahuje. Rovněž dohoda o ceně je
I. ús 220/97
prý neurčitá a nesrozumitelná, neboť v předmětné smlouvě o smlouvě budoucí je použit termín "bonifikace", přičemž každý z účastníků měl o ceně jiné představy, nehledě na to, že tento termín je odlišný od zákonného pojmu "bonita". Pro úplnost soud uvedl, že i kdyby smlouva o smlouvě budoucí byla platná, byla by žaloba o nahrazení projevu vůle z ní plynoucí předčasná, neboť dosud neuplynuly dva měsíce od zaměření pozemků.
Citovaný rozsudek potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích. V odůvodnění rozsudku uvedl, že okresní soud správně a úplně zjistil skutkový stav věci a vyslovil i správné právní závěry. Předmětná smlouva o budoucí smlouvě obsahuje zásadní nedostatek způsobující její absolutní neplatnost. Z hlediska ustálené judikatury je věcí v právním slova smyslu konkrétní pozemková parcela a bez jejího rozdělení geometrickým plánem a následné realizace příslušné smlouvy či rozhodnutí určitého orgánu nejde osamostatnit právní osud jedné části tohoto celku. Proto se odvolací soud dále nezabýval námitkami stěžovatele, týkajícími se ujednání o ceně a určitosti tohoto ujednání, neboť to - vzhledem k výše uvedenému závěru - pokládá za nadbytečné.
Krajský soud konečně konstatoval, že podaná žaloba je nesprávná i z formálního pohledu, protože podle ustanovení §50a odst. 2 občanského zákoníku nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Jedná se o žalobu ve smyslu §161 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), kde pravomocné rozhodnutí soudu nahrazuje smluvní
I. ÚS 220/97
prohlášení druhé strany, takže mezi subjekty vznikne smlouva. Rozsudek ukládající prohlášení vůle nahrazuje toto prohlášení a nemůže být titulem pro výkon rozhodnutí. Výrok rozsudku ukládající účastníku projev vůle musí být dostatečně určitý a srozumitelný, což však v souzené věci není možné, neboť je neurčitý předmět příslušné smlouvy o budoucí smlouvě.
V záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že předmětná smlouva o budoucí smlouvě obsahuje podstatné náležitosti pro smlouvu kupní a že z ní bylo lze zjistit způsob rozdělení jednotlivých pozemků, určit kupní cenu i lhůtu, dokdy má být kupní smlouva uzavřena. Kdyby byl v době jejího podpisu již vyhotoven geometrický plán, k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí by prý nedošlo a byla by uzavřena přímo smlouva kupní. Tím, že odpůrce projevil souhlas s částečným zpětvzetím žaloby stěžovatelem v té části, týkající se povinnosti zadat geometrické oddělení pozemků, prý zároveň
souhlasil i se způsobem rozdělení jednotlivých pozemků. Krajský soud prý dále nesprávně posoudil smlouvu o smlouvě budoucí vzhledem k ustanovením §§35, 37, 50a a 50b občanského zákoníku a chybně vyložil §96 odst. 2 o.s.ř. a nepostupoval v souladu s §154 o.s.ř. Návrh kupní smlouvy totiž obsahuje všechny stanovené náležitosti, neboť v době rozhodování soudu byly již pozemky odděleny a mohly být předmětem samostatného převodu. Soud tak stěžovateli odepřel právo vlastnit majetek - části pozemků, jež měly být předmětem prodeje.
Podle názoru stěžovatele proto rozsudkem krajského soudu došlo k porušení článku 4 Ústavy, podle něhož základní práva
I. ús 220/97
a svobody jsou pod ochranou soudní moci, článku 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, článku 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zakotvujícího právo na soudní ochranu, článku 11 Listiny, zaručujícího právo vlastnit majetek a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jenž upravuje právo každého na to, aby byla jeho záležitost spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.
Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval stěžovatelovou námitkou, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však neshledal důvod odchylovat se od své ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295). V tomto směru je tedy ústavní stížnost nedůvodná.
Stěžovatel dále uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu č1. 36 Listiny, podle jehož odst. 1 se každý může domáhat stanoveným postupem
I. ús 220/97
svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovatel rovněž namítá porušení č1. 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož má každý zejména právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. V souzené věcí však Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení citovaných ustanovení. Stěžovatel se svého práva domáhal u okresního a krajského soudu a z obsahu spisu nelze dovodit, že by tyto soudy nepostupovaly nezávisle a nestranně. Veškerou argumentaci a námitky, uvedené v ústavní stížnosti, již stěžovatel uplatnil u obecných soudů, které se s nimi náležitým způsobem vypořádaly a ani v řízení před nimi ani v jejich závěrech neshledal Ústavní soud zásah protiústavním.
Námitky, že z předmětné smlouvy o smlouvě budoucí je možno zjistit "způsob rozdělení" jednotlivých pozemků, určit kupní cenu i lhůtu, kdy nejpozději má být kupní smlouva uzavřena nebo že
odpůrce souhlasem s částečným zpětvzetím žaloby zároveň souhlasil i se způsobem rozdělení jednotlivých pozemků, mají rysy spekulativní a pokud je obecné soudy neakceptovaly, nelze v tom z ústavněprávního hlediska spatřovat jejich pochybení. To se týká zejména určitosti předmětu smlouvy o budoucí smlouvě, jež je v tom směru formulována natolik vágně, že ji za platnou smlouvu ani při velmi volném výkladu považovat nelze (srov. např. formulace: část parcely "kolem chalupy", "nad obě studny" apod.).
Stěžovatel tedy v podstatě brojí proti hodnocení důkazů, jež provedly obecné soudy, a domáhá se jeho přehodnocení Ústavním soudem. V této souvislosti nezbývá než uvést - jak Ústavní soud
I. ÚS 220/97
již dříve opakovaně konstatoval - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zásadně ani nepřísluší přehodnocování dokazování před nimi prováděného. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat, zda napadeným rozsudkem krajského soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Proto i z tohoto hlediska nelze argumentaci ústavní stížnosti přisvědčit.
Pokud stěžovatel poukazuje na údajné porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a čl. 95 Ústavy, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, stěžovatel se i těchto ustanovení dovolává neprávem. Soudy "stanovený způsob" - jak to plyne z argumentace již uvedené - neporušily a v souladu se svým zjištěním a právním hodnocením ochranu právům účastníků řízení poskytly. Přirozeně to, že nevyhověly žalobě, samo o sobě neznamená, že byl článek 90 Ústavy porušen. Totéž se v principu týká i namítaného porušení článku 95 odst. 1 a článku 4 Ústavy. Ostatně zejména článek 4 Ústavy sám o sobě subjektivní veřejné právo nezakládá, nýbrž jej lze chápat jako vyjádření jedné z institucionálních záruk ochrany základních práv a svobod jako složky právního státu.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, porušena nebyla.
I. ÚS 220/97
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 1997
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj