ECLI:CZ:US:1997:1.US.224.96
sp. zn. I. ÚS 224/96
Usnesení
I. ÚS 224/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.Č., zastoupeného advokátem JUDr. J.H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 1996, č.j. 19 Ca 190/95-22, a proti rozhodnutí Okr.ú. - okresního pozemkového úřadu ze dne 28. 2. 1995, č.j. PÚ-1/992/92-201/3, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 1996, č.j. 19 Ca 445/95-25, a proti rozhodnutí Okr.ú. - okresního pozemkového úřadu ze dne 29. 8. 1995, č.j. PÚ-1/992/1/92-201/3, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
I. ÚS 224/96
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností, datovanou dne 5. 8. 1996 a předanou poště dne 9. 8. 1996, v záhlaví citovaná rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okr.ú. v J. a navrhl jejich zrušení.
Ústavní soud zjistil, že rozsudek krajského soudu ze dne 11. 4. 1996, č.j. 19 Ca 190/95-22, kterým se potvrzuje rozhodnutí okr.ú. ze dne 28. 2. 1995, č.j. PÚ-1/992/92-201/3, nabyl právní moci dne 17. 4. 1996. Z toho je zřejmé, že ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla podána až po uplynutí lhůty 60 dnů, která počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V tomto rozsahu byla tedy ústavní stížnost podána opožděně.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než tuto část ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem odmítnout.
V dalším řízení se proto Ústavní soud zabývá pouze tou částí ústavní stížnosti, která směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 1996, č.j. 19 Ca 445/95-25, a proti rozhodnutí okr.ú. - okresního
I. ÚS 224/96
pozemkového úřadu ze dne 29. 8. 1995, č.j. PÚ-1/992/1/92-201/3.
Citovaným rozhodnutím okr.ú.- okresního pozemkového úřadu bylo rozhodnuto, že J.Č. není vlastníkem pozemku "bývalého pozemkového katastru" p.č. 407 zahrada o výměře 203 m2 v katastrálním území P. a že Ž.B. a H.N. nejsou podílovými spoluvlastnicemi pozemku "bývalého pozemkového katastru" p.č. 407 - zahrada o výměře 203 m2 v katastrálním území P. V odůvodnění svého rozhodnutí okr.ú. uvedl, že podáním ze dne 14. 2. 1992 navrhovatelky uplatnily nárok na vydání nemovitostí v katastrálním území Ž. a podáním ze dne 19. 5. 1992 návrh na vydání nemovitosti v katastrálním území P. Podáním ze dne 4. 12. 1992 uplatnil nárok na vydání nemovitostí v katastrálním území Ž. a P. i J.Č. Protože nedošlo k dohodě s držiteli pozemků, navrhovatelé okr.ú. požádali o vydání rozhodnutí podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Okr.ú. nemovitosti v katastrálním území P. vyčlenil k samostatnému řízení.
Ve svém rozhodnutí vycházel okr.ú. ze zjištění, že podáním ze dne 4. 5. 1926 u O. doplnil S. návrh stanov "Spolku" a že výnosem zemské správy ze dne 21. 5. 1926 O. "nezapovídá" založit uvedený spolek. Trhovou smlouvou ze dne 22. 6. 1946 prodala tomuto spolku A.H. dům se
I. ÚS 224/96
stavební parcelou č.k. 145 a pozemkem č.k. 407 - zahrada. Výměrem ONV ze dne 24. 1. 1952, č.j. 111-262-24/1-1952, byl "Spolek" rozpuštěn. Předmětný pozemek č.k. 407 byl administrativní dohodou ze dne 15. 7. 1958 převeden do správy OÚNZ a další administrativní dohodou ze dne 1. 7. 1960 do správy OÚNZ v J. Na základě opatření Okr.ú. ze dne 31. 12. 1991 byla práva hospodaření k tomuto pozemku dnem 1. 1. 1992 převedena na P., která je držitelem této nemovitosti.
Z uvedených zjištění okr.ú. dovodil, že předmětný pozemek byl - na základě citované trhové smlouvy ze dne 22. 6. 1946 - ve vlastnictví "Spolku.", tj. ve vlastnictví právnické osoby a nikoliv ve vlastnictví fyzických osob, jak tvrdili navrhovatelé. Správní orgán proto návrh na restituci zamítl, neboť restituce majetku, jehož původními vlastníky byly právnické osoby, nepodléhá právnímu režimu zákona č. 229/1991 Sb.
Toto rozhodnutí Okr.ú. - okresního pozemkového úřadu Krajský soud v Hradci Králové citovaným rozsudkem potvrdil. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že původní majitelka předmětné nemovitosti A.H. ji smlouvou ze dne 22. 6. 1946 prodala "Spolku " za trhovou cenu 120 000 Kčs. K uvedenému
I. ÚS 224/96
převodu vyslovil dne 18. 10. 1946 souhlas ONV a vlastnictví k předmětné nemovitosti (i ke dvěma nemovitostem dalším) přešlo na označený spolek dnem zapsání do pozemkové knihy, tj. 4. 4. 1947. "Spolek ", založený roku 1926, byl nepolitickým spolkem charitativního poslání, fungující jako samostatná odbočka diecézního Svazu čs. Ch. Podle §3 stanov tohoto spolku měly k dosažení jeho cílů sloužit především výtěžky ze statku č.p. 43 ve Ž. se všemi výstavnostmi, pozemky, loukami, lesy a vůbec vším, co k němu patří, přičemž vlastnictví tohoto statku zůstalo vyhrazeno dosavadním vlastnicím až do jejich smrti.
Na základě výše uvedeného zjištění došel krajský soud k závěru, že předmětná nemovitost přešla dne 4. 4. 1947 do vlastnictví Spolku, tedy do vlastnictví právnické osoby. Podle názoru soudu sice odnětím majetku byla uvedenému spolku komunistickým režimem způsobena křivda, leč tu prý podle platných právních předpisů nelze odstranit ani zmírnit, neboť podle ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami toliko občané, jejichž majetek, případně majetek jejich právních předchůdců (rovněž občanů), za podmínek, které citovaný zákon stanoví, přešel v období let 1948 až 1989 na stát nebo na jinou právnickou osobu. Tento zákon se však nevztahuje na restituce ve prospěch právnických osob,na čemž nic nemění ani skutečnost, že
I. ÚS 224/96
k přechodu předmětného pozemku došlo způsobem předvídaným v ustanovení §6 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Ohledně navrhovatelem uváděné vlastnické výhrady ve stanovách spolku (roz.: podle níž vlastnictví "tohoto statku" zůstává vyhrazeno dosavadním vlastníkům až do jejich smrti), soud konstatoval, že tato výhrada se netýkala parcely k.č. 407, ale jiných nemovitostí v jiném katastrálním území. Tato výhrada měla navíc svůj význam údajně pouze do 25. 3. 1930, kdy usedlost č.p. 42 v katastrálním území Ž. byla zapsána do vlastnictví spolku.
Citované rozhodnutí Okr.ú.- okresního pozemkového úřadu a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že podle §3 odst. 1 stanov "Spolku " zůstává vlastnictví statku č. 43 ve Ž. vyhrazeno dosavadním vlastnicím až do smrti, přičemž z notářského spisu č. 510 ze dne 31. 12. 1929 prý vyplývá, že toto vlastnické právo je sestrám K. zajištěno včetně dědění. K oběma napadeným rozhodnutím stěžovatel namítá, že se nedomáhá majetku právnické osoby, nýbrž majetku dvou osob fyzických (sester K.), které byly jeho tetami. To, že se skutečně jednalo o majetek fyzických osob, dovozuje z citovaného ustanovení stanov spolku, z notářského zápisu č. 510 ze dne 31. 12. 1929 a z prohlášení žijících členek spolku Ž.B. a H.N. Závěrem
ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho
I. ÚS 224/96
základní právo - právo dědit majetek svých předků. Nárok na vydání předmětného pozemku je prý opodstatněn "základními lidskými právy", která zakotvují nedotknutelnost vlastnictví, možnost je nabývat, disponovat s ním, držet je a užívat. Smyslem restitučního zákona je prý náprava křivd, a to nikoli pouze některých, "které uzná správní nebo soudní orgán", neboť naopak "jejich úkolem by mělo být nalézat právo, aby tento zákon mohl být uplatněn v nejširší míře...".
Ústavní soud stěžovatelovy názory nesdílí.
Okresní pozemkový úřad a krajský soud z příslušných správních a soudních spisů správně zjistily, že v roce 1946 skutečně došlo k prodeji předmětného pozemku (č. 407) "Spolku ". Oba výše uvedené státní orgány rovněž správně zjistily, že jmenovaný spolek byl právnickou osobou, neboť ve smyslu ustanovení §7 zákona č. 134/1867 ř.z. o právu spolčovacím bylo zřízení tohoto spolku výnosem zemské správy politické ze dne 21. 5. 1926 povoleno, resp. spolek nebyl zakázán, a byl pod číslem 902 zaevidován ve spolkovém katastru správy. Okresní pozemkový úřad ani krajský soud proto nepochybily, když stěžovateli nárok na restituci tohoto pozemku nepřiznaly. Zejména krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně konstatoval, že podle zákona č. 229/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami pouze občané (za podmínek
I. ÚS 224/96
v zákoně uvedených) a nikoliv právnické osoby, takže byť byla uvedenému spolku komunistickým režimem způsobena značná křivda, nelze ji podle platných právních předpisů ani odstranit ani zmírnit.
Tento závěr nevyvracejí ani tvrzení, která jsou obsažena v ústavní stížnosti. Jedná se o údaje uváděné již v předchozích řízeních, se kterými se dostatečně vypořádaly okresní pozemkový úřad i krajský soud, a ústavní soud neshledal důvod, aby z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele jejich závěry neakceptoval. V této souvislosti lze zejména zdůraznit - jak již učinil krajský soud - že §3 odst. 1 stanov spolku se netýká pozemku č. 407 k.ú. P. (o který v tomto řízení jde), nýbrž se vztahuje na statek č. 43 ve Ž. a P., jenž není zahrnut do masy nemovitostí uvedených v napadeném rozhodnutí Okr.ú. - okresního pozemkového úřadu ze dne 29. 8. 1995, čj. PÚ-1/992/1/92-201/3, potvrzeného napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 1996, č.j. 19 Ca 445/95-25. Lichý je rovněž stěžovatelův odkaz na čl. VI. notářského zápisu č. 510 ze dne 31. 12. 1929 - který prý zajišťuje sestrám K. vlastnické právo včetně dědění-neboť toto ustanovení jim garantuje toliko bezplatné a neomezené doživotní užívání, požívání části domů a volné hospodaření na pozemcích, leč s výhradou zachování podstaty vlastnictví ve prospěch obdarovaného Spolku. Ani těmto námitkám stěžovatele tedy přisvědčit nelze.
I. ÚS 224/96
Za tohoto stavu je zřejmé, že správní orgán i obecný soud postupovaly zcela v souladu s platnou právní úpravou, která připouští vydání nemovitostí, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu - za podmínek v zákonu uvedených - toliko osobám fyzickým - státním občanům ČR (§4 odst. 1, §6 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění) a nikoli osobám právnickým.
Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručující každému právo vlastnit majetek - jehož se vzhledem k obsahu ústavní stížnosti stěžovatel dovolává - porušen nebyl. Rovněž nebylo porušeno ani stěžovatelovo právo dědit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1, 3. věty Listiny, neboť u stěžovatele by se nejednalo o právo dědické podle obecných předpisů, nýbrž o právní nástupnictví podle zákona speciálního (ust. §4 odst. 2, 3, 4 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění).
Proto Ústavní soud tuto část ústavní stížnosti, která brojí proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 1996, č.j. 19 Ca 445/95-25, a proti rozhodnutí Okr.ú. - okresního pozemkového úřadu ze dne 29. 8. 1995, č.j. Pú-1/992/1/92-201/3 ( a jež se týká pozemku č. 407 k.ú. P.), podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Závěrem lze proto shrnout, že soudce zpravodaj ústavní
I. ÚS 224/96
stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to
1) v části ústavní stížnosti, která napadá rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 1996, č.j. 19 Ca 190/95-22, a rozhodnutí Okr.ú.- okresního pozemkového úřadu ze dne 28. 2. 1995, č.j. Pú-1/992/92-201/3, z důvodu, že se jedná o návrh, podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b) cit. zákona],
2) v části ústavní stížnosti, která napadá rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 1996, č.j. 19 Ca 445/95-25, a rozhodnutí Okr.ú. - okresního pozemkového úřadu ze dne 29. 8. 1995, č.j. PÚ-1/992/1/92-201/3, z důvodu, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 1 písm. c) cit. zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 1997
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj