ECLI:CZ:US:1997:1.US.226.97
sp. zn. I. ÚS 226/97
Usnesení
I. ÚS 226/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J.A., zastoupeného advokátkou JUDr. J.F., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28..3. 1997, č.j. 1 Co 119/96-133, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo odmítnuto odvolání stěžovatele JUDr. J.A. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 1996, č.j. 19 Co 563/95-95, jímž mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč, protože se prý v odvolání proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 1995, č.j. 4 C 125/93-79, dopustil hrubě urážlivého tvrzení.
V odůvodnění svého usnesení vrchní soud uvedl, že podle ustanovení §201 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.")
I. ÚS 226/97
účastník může napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Podle ustanovení §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. Protože v této věci byla v prvním stupni dána věcná příslušnost okresního soudu a napadené usnesení vydal krajský soud v odvolacím řízení, není prý proti jeho rozhodnutí odvolání přípustné, neboť je nevydal soud prvního stupně, nýbrž soud odvolací.
Citované usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je přípustné odvolání, neboť jde o rozhodnutí, "kterým se ukládá povinnost". V této souvislosti stěžovatel odkázal na R 21/1981 (str. 203). Jednalo se prý sice o rozhodnutí krajského soudu, ovšem jako soudu prvního stupně, byt v řízení odvolacím ve věci samé, nikoli však v odvolacím řízení o uložení pořádkové pokuty, přičemž zákon odvolání proti takovému usnesení výslovně nezakazuje. Pokud by proti tomuto usnesení odvolání přípustné nebylo, mohlo by prý dojít k situaci, kdy krajský soud rozhodne v rozporu se zákonem a nebude existovat možnost domoci se nápravy podáním řádného opravného prostředku. V postupu vrchního soudu proto stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 2 odst. 3, v čl. 10 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy, v č1. 2 odst. 2, v čl. 7 odst. 2, v čl. 15 odst. 1, v čl. 17 odst. 1 a 2, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v č1. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v č1. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Vrchní soud v Olomouci a dále Krajský soud v Brně.
I. ÚS 226/97
Vrchní soud ve svém vyjádření zastává názor, že rozhodnutí odvolacího soudu vydané v odvolacím řízení o uložení pořádkové pokuty ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 o.s.ř. není rozhodnutím soudu prvého stupně ve smyslu §201 o.s.ř. a není tedy rozhodnutím, které by účastník mohl napadnout odvoláním. Stěžovatel se prý mýlí, jestliže tvrdí opak, neboť - dovedeno do krajnosti - by podle jeho názoru v případě, kdy by pořádkovou pokutu uložil Nejvyšší soud ČR jako dovolací soud, bylo možné se odvolat i proti takovému rozhodnutí. Platná právní úprava není v rozporu ani s ústavními normami, neboť z Ústavy a z Listiny nevyplývá, že by se účastník mohl odvolat proti každému rozhodnutí soudu.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění obou citovaných rozhodnutí, která nejsou v rozporu ani s Ústavou ani s Listinou. Stěžovatel se mimo to mohl domoci nápravy žádostí o prominutí uloženého pořádkového opatření, čehož však nevyužil, byt by mu zřejmě bylo vyhověno, "protože soud nemá ... zájem na represi, ale na prevenci."
S argumentací stěžovatele se Ústavní soud ztotožnit nemůže.
Z ustanovení §201 o.s.ř. vyplývá, že "účastník může napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje." To znamená, že dikce zákona výslovně připouští podat odvolání pouze proti rozhodnutím soudu prvního stupně s taxativně uvedenými zákonnými výjimkami. Stěžovatel se tedy dopouští omylu, pokud tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout odvoláním, s poukazem na to, že odvolací soud rozhodoval o pokutě v první instanci. Ústavní soud proto nevidí důvod zpochybňovat závěry vrchního soudu, obsažené v napadeném usnesení, které jsou ostatně v souladu i s názory uznávané odborné literatury (srov. např. Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský
soudní řád, komentář, 2. vydání, C.H. Beck, 1996, str. 543).
I. ÚS 226/97
Pokud stěžovatel odkazuje na "R 21/1981, str. 203" (541), je třeba uvést, že v citovaném stanovisku Nejvyššího soudu ČSSR se hovoří toliko o odvolání proti rozhodnutí okresního soudu
o uložení pořádkové pokuty, tj. o odvolání proti rozhodnutí soudu první instance. Tím, že stěžovatel přípustnost odvolání v této konkrétní věci mechanicky přenáší i na rozhodnutí soudu odvolacího, se dopouští chybné interpretace citovaného stanoviska a s jeho názorem se ztotožnit nelze.
Ústavní soud akceptuje i vyjádření krajského soudu, že stěžovatel mohl ve smyslu ustanovení §53 odst. 2 o.s.ř. požádat předsedu senátu o prominutí pořádkové pokuty. Této možnosti však nevyužil a tím nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a f) citovaného zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 1997
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj