ECLI:CZ:US:1997:1.US.231.97
sp. zn. I. ÚS 231/97
Usnesení
I. ÚS 231/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele Z.D.V., zastoupeného JUDr. H.P., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 25. 6. 1997 doplněným dne 31. 7. 1997.
Stěžovatel napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 1997, čj. 4 Cmo 612/95 - 83, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ve věci určení, že se věci vylučují z konkurzní podstaty.
I. ÚS 231/97
V odůvodnění své stížnosti stěžovatel vesměs opakuje argumentaci již uplatněnou v průběhu soudního řízení. Je přesvědčen, že tím, že krajský a vrchní soud neprovedly důkazy, které navrhoval, mu bylo upřeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále pak uvádí, že rozhodnutím soudů v dané věci došlo k ohrožení práva vlastnit majetek a práva na jeho ochranu ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud však není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. obchodním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
K tomu je třeba dodat, že Listina základních práv a svobod zakotvuje právo každého, aby se v soudním řízení mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2). V ostatních aspektech řízení - pokud jde o dokazování - pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným (čl. 36 odst. 1 a 4), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (č1. 90 Ústavy ČR) Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy
ČR).
Pokud jde o dokazování v soudním řízení, občanský soudní řád
I. ÚS 231/97
hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§132), především však stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120). Povinností soudu je přitom řádně odůvodnit, proč navrhované důkazy provedeny nebyly.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém citovaném rozhodnutí uvádí, že z důvodů v odůvodnění již uvedených "...považuje pro rozhodnutí za dostatečné, a aniž by proto zkoumal oprávněnost dalších argumentů účastníky přednesených, aniž by vyslechl navrhované svědky k okolnostem, za jakých byla smlouva dne 29. 4. 1993 uzavírána (neboť tyto okolnosti by z hlediska posouzení aktu byly právně irelevantní) a aniž by hodnotil další ...důkazy ...žalobu zamítl." Uvedenou argumentaci Ústavní soud v daném případě považuje za dostačující. Vrchní soud v Praze se v tomto směru s rozhodnutím krajského soudu v podstatě ztotožnil a řádně odůvodnil, proč neakceptoval některé další návrhy na dokazování, zejména pokud šlo o tzv. "přenesení restitučních nároků".
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že čl. 11 citované Listiny chrání především vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, jehož povaha je sporná. Uvedenému ostatně přisvědčuje i forma použité tzv. určovací žaloby.
Jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavní soud neshledal porušení ústavních, procesních ani jiných ústavně zaručených práv a nezbylo než návrh ústavní stížností pokládat za zjevně neopodstatněný.
Soudce proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993
I. ÚS 231/97
Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 1997 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu