ECLI:CZ:US:1997:1.US.232.96
sp. zn. I. ÚS 232/96
Usnesení
n Sp. zn. I. ÚS 232/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatelky I.B., zastoupené advokátem JUDr. J.B., o návrhu ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1996, čj. 17 Co 465/95 - 95, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 8. 1996 podala stěžovatelka návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1996, čj. 17 Co 465/95 - 95, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 16. 3. 1995, čj. 8 C 276/94 - 80, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 7. 1995, čj. 8 C 276/94 - 86. Citovanými rozhodnutími byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastnicí pozemkových parcel č. k. 44/2, 44/3, 534/1, všech zapsaných na LV č. 1 pro katastrální území D., obec N. Řízení o tom, že Katastrální úřad v B. je povinen provést opravu zápisu na LV č. 1 a zapsat na nově založený LV vlastnictví žalobkyně, soud prvého stupně zastavil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dovozuje, že rozhodnutími obou soudů byl porušen článek 10 Ústavy ČR a v návaznosti na Listinu základních práv a svobod ve vztahu k čl. 1, čl. 3 a čl. 11 odst. 1. Dále stěžovatelka polemizuje s právními názory zaujatými soudy obou stupňů a vedoucími k rozhodnutím v této věci.
Ze závěrů rozsudků obou stupňů vyplývá, že pokud se týká předmětných nemovitostí, jejich původními vlastníky byli S. a F.H., praprarodiče stěžovatelky, každý z jedné poloviny na základě smlouvy trhové ze dne 29. 4. 1902. Vyvlastňovacím výměrem ze dne 31. 7. 1942 přešlo vlastnické právo na Německou říši. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že tito bývalí vlastníci o vydání nemovitostí po ukončení druhé světové
I. ÚS 232/96
války nepožádali.
Právní úprava tohoto vztahu vyplývá z §1 Dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., podle něhož jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetková ujednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce. Citovaný dekret v §24 stanovil podmínky, za kterých mohl příslušný orgán na žádost rozhodnout o vynětí majetku z národní správy a o jeho vrácení dřívějším majitelům, případně jejich dědicům. V odst. 2 §1 citovaného dekretu je pak stanoveno, že způsob uplatnění nároků plynoucích z ustanovení §1 bude upraven samostatným dekretem. Tímto prováděcím předpisem byl zákon č. 128/1946 Sb., zejména jeho §§8 až 12, v nichž byly uvedeny podmínky uplatnění takových nároků i promlčecí lhůty, v nichž bylo nutno nárok uplatnit. Oba soudy se shodně vyjádřily, že v souladu s citovanými právními předpisy nelze dovodit obnovení vlastnických práv původních vlastníků k předmětným nemovitostem ex lege, tedy ze zákona. V tomto konkrétním případě měl být nárok původními vlastníky, resp. jejich dědici, podle §9 zákona č. 128/1946 Sb. uplatněn nejprve proti národní správě zavedené na předmětném majetku a pokud by jim nebylo vyhověno, měli možnost ve stanovené lhůtě se obrátit na soud. Původní vlastníci však o vydání nemovitosti nepožádali a jejich vlastnické právo nebylo z tohoto důvodu obnoveno.
Podle čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, pokud došlo k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky.
Soudce zpravodaj zjistil, že stěžovatelka namítá porušení svých práv vyplývajících z čl. 10 Ústavy ČR a 61. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, aniž uvádí důvody či příčiny , v nichž takové porušení spatřuje. Pokud se týká čl. 10 Ústavy ČR a čl. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, z podání takové porušení těchto článků zjištěno nebylo. Pokud se týká argumentace rozporem s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, soudce zpravodaj poukazuje na konstantní judikaturu ústavního soudu v této věci, podle níž je citovaným článkem shora uvedené Listiny chráněno vlastnické právo již konstituované a existující, nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Podstata ústavní stížnosti spočívá jen v polemice s právními názory zaujatými soudy obou stupňů a nezbylo, než přisvědčit, že námitkami v řízení uplatněnými se soudy řádně zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Návrh ústavní stížnosti byl proto shledán zjevně neopodstatněným a soudce zpravodaj jej proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
I. ÚS 232/96
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 1997 JUDr. Vladimír P a u 1 soudce zpravodaj