ECLI:CZ:US:1997:1.US.250.97
sp. zn. I. ÚS 250/97
Usnesení
I. ÚS 250/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů S.H. a B.H., zastoupených advokátkou JUDr. A.D., proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 16. 8. 1996, sp. zn. 7 C 615/95, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 15 Co 840/96, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Citovaným rozsudkem Okresní soud v Pelhřimově na návrh navrhovatele - města H. - přivolil k výpovědi stěžovatelů (odpůrců) z nájmu bytu I. kategorie o velikosti dva plus jedna s příslušenstvím v H., a rozhodl, že nájemní poměr končí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet první den kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a že odpůrci jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat navrhovateli do patnácti dnů od poskytnutí náhradního bytu, čímž se rozumí byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec než je vyklizovaný byt. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že podle výsledků provedeného dokazování si stěžovatelé pronajali motorest ve P. a odešli bydlet do hotelového bytu v tomto motorestu. Klíče od bytu přenechali svému kamarádovi
I. ÚS 250/97
V., který jej pronajímal. Tvrzení stěžovatelů, že o uskutečněných pronájmech nic nevěděli, prý pouze dokazuje, že se nechovali jako řádní nájemníci bytu a porušovali své povinnosti plynoucí z nájmu, nebot' přenechali byt třetí osobě, aniž se dále zajímali "o jeho další existenci". Okresní soud proto v souzené věci shledal naplnění výpovědního důvodu podle ust. §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, jenž spočívá v tom, že nájemce hrubě
porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu.
Na základě provedených skutkových zjištění soud zároveň došel k závěru, že v daném případě nelze aplikovat ustanovení §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku, podle něhož může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas. Vážné důvody na straně stěžovatelů spočívají v tom, že bydlí v motorestu pouze dočasně, neboť jej mají pronajat na dobu určitou. "Dočasný výkon práce stěžovatelů mimo místo trvalého bydliště prý v tomto případě nemůže být závažným důvodem, pro nějž lze aplikovat výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku".
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrzen. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud zejména uvedl, že okresní soud postupoval správně a provedl poměrně rozsáhlé dokazování, které soud odvolací doplnil pouze o výslech svědka V., jenž však nijak neovlivnil stěžejní předchozí skutková zjištění. Z provedeného dokazování prý jednoznačně vyplývá, že předmětný byt byl pronajímán třetím osobám, takže - se zřetelem ke všem okolnostem - výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku naplněn byl.
Oba rozsudky stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní namítají porušení svého práva na dobré jméno a dobrou pověst ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť obecné soudy prý došly k chybným závěrům a citovaný výpovědní důvod naplněn nebyl. O pronajímání předmětného bytu údajně nevěděli, neměli z toho žádný finanční prospěch a panu V. zapůjčili klíč od bytu pouze z toho důvodu, aby jim vybíral poštu a zaléval květiny. Rovněž namítli, že oba soudy rozhodly na základě řady nepřímých důkazů a nebylo prý prokázáno, že by stěžovatelé nakládali s bytem v rozporu s nájemní smlouvou. Bydlí prý v hotelovém pokoji se dvěma nezletilými dětmi, neboť
nemohou denně dojíždět do zaměstnání z H. V uvedených skutečnostech tedy nelze
I. ÚS 250/97
spatřovat "hrubé porušování povinností z nájemní smlouvy", protože se žádného porušení nájemní smlouvy nedopustili a prokázáno jim nebylo.
Stěžovatelé proto navrhli, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Pelhřimově a Krajský soud v Českých Budějovicích (pobočka Tábor).
Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozsudku.
Krajský soud namítl, že ústavní stížnost má spíše charakter dalšího opravného prostředku a pouze okrajově se zmiňuje o ústavních aspektech věci. K porušení čl. 10 Listiny prý nedošlo, neboť obecné soudy postupovaly zcela v souladu se zákonem a mimo to není dána ani přímá souvislost mezi údajným porušením ústavního práva a výroky rozsudku krajského soudu. Tvrzení stěžovatelů je nelogické, protože by znamenalo, že prakticky každé rozhodnutí obecného soudu, jímž by se účastníku ukládala určitá povinnost, by v sobě zahrnovalo potenciální porušení jeho ústavního práva. Proto krajský soud navrhuje odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud již vícekrát konstatoval, že není - jakožto soudní orgán kontroly ústavnosti - součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zásadně nepřísluší ani přehodnocovat dokazování před nimi prováděná, pokud jím nejsou porušována základní práva nebo svobody stěžovatelů.
V souzené věci stěžovatelé namítají porušení čl. 10 Listiny. Podle tohoto ustanovení má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno (odst. 1). Porušení tohoto ustanovení spatřují stěžovatelé v tom, že obecné soudy - v rozporu se skutečností - přivolily k výpovědi z nájmu jejich bytu pro hrubé porušení práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy. Ústavní soud se v tomto směru ztotožňuje s názorem krajského soudu, obsaženým v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že tato námitka stěžovatelů je neopodstatněná, neboť v opačném případě by ve svých důsledcích mohla znamenat, že každé rozhodnutí obecného soudu stanovící účastníku určité povinnosti (popřípadě vytýkající účastníku řízení porušení určitých povinností), by mohlo být
I. ÚS 250/97
považováno za porušení citovaného základního práva. Ostatně právní názor stěžovatelů nelze vyvodit ani z dosavadní judikatury ústavního soudu České republiky.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadenými rozsudky obecných soudů nebyla porušena některá jiná základní práva nebo svobody stěžovatelů, zejména právo na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny. Ani v tomto směru však v postupu obecných soudů ústavní soud neshledal žádné pochybení. Soudy provedly obsáhlé dokazování, vyhověly podaným důkazním návrhům, odročovaly jednání tak, aby byla zajištěna přítomnost účastníků řízení a odůvodnění napadených rozsudků jsou jasná, podrobná a přesvědčivá. Námitky stěžovatelů ve své podstatě brojí pouze proti způsobu hodnocení důkazů, prováděného obecnými soudy, jež však - jak již bylo řečeno na jiném místě - Ústavnímu soudu v zásadě přehodnocovat nepřísluší.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 1997
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj