ECLI:CZ:US:1997:1.US.258.97
sp. zn. I. ÚS 258/97
Usnesení
I. ÚS 258/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele F.V., zastoupeného JUDr. M.F., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 1995, čj. 16 Co 322/95 - 77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 7. 1997, došlou Ústavnímu soudu ČR dne 18. 7. 1997, podal stěžovatel Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 1995, čj. 16 Co 322/95 - 77. Jako důvod uvedl, že podal u Okresního soudu v K., pobočka H., žalobu na úhradu částky Kč 37 200,-jako šestinásobku náhrady věrnostního přídavku horníků poté, co s ním byl rozvázán ke dni 31. 3. 1991 pracovní poměr. Okresní soud v K., pobočka H., tuto žalobu rozsudkem ze dne 14. 1. 1993, čj. 28 C 6/92 - 9, zamítl. K odvolání stěžovatele
I. ÚS 258/97
jej Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 4. 1993, sp. zn. 16 Co 121/93, potvrdil, přičemž připustil proti rozsudku dovolání s tím, že se jedná o otázku zásadního právního významu. K dovolání stěžovatele Vrchní soud v Praze obě uvedená rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 17. 9. 1993, sp. zn. 6 Cdo 84/93, a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné, pobočka Havířov, k dalšímu řízení. Následoval opětovný rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 7. 4. 1995, čj. 28 C 6/92 - 61, k odvolání žalované organizace (O.-k.) pak Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 17. 5. 1995, sp. zn. 16 Co 322/95, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Stěžovatel opětovně podal dovolání a Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26. 3. 1997, čj. 2 Cdon 430/96 - 105, toto dovolání zamítl. Stěžovatel argumentuje tím, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, a to nesprávným výkladem Kolektivní smlouvy na rok 1991, uzavřené mezi odborovou organizací D.D.H. a vedením v. o. j. D.D.H., bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zdůrazňuje zejména rozpory mezi rozhodnutím dovolacích soudů, a to rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 1993, sp. zn. 6 Cdo 84/93, a rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 1997, čj. 2 Cdon 430/96 - 105. Podtrhuje, že předmětné řízení trvá již šestý rok.
Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR rozhoduje také o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod.
Při posuzování podané ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud z ustanovení čl. 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
I. ÚS 258/97
soudu, podle něhož ústavní stížnost lze podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná posledním dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě se jedná o rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 1995, sp. zn. 16 Co 322/95, který nabyl právní moci dnem 2. 10. 1995. V daném případě však měl stěžovatel ještě k dispozici dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, když ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu mu dalo možnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Stěžovatel této možnosti využil a Nejvyšší soud ČR o této věci rozhodl dne 26. 3. 1997.
Ve věci samé stěžovatel namítl porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jako rozhodující spatřoval způsob hodnocení důkazu - výkladu Kolektivní smlouvy na rok 1991 uzavřené mezi odborovou organizací D.D.H. a vedením v. o. j. D.D.H. s poukazem na rozdílná stanoviska dovolacích soudů, tj. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 1993, sp. zn. 6 Cdo 84/93, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 1997, čj. 2 Cdon 430/96 - 105, a kromě toho bylo poukázáno na dlouhodobost řízení, nebo řízení trvá již šestý rok.
Ústavní soud vyšel z principu, že své přezkumné pravomoci vykonává především, pokud došlo k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Zjišťoval především, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Rozsah tohoto práva není možné vykládat tak, jako by garantoval úspěch v řízení. Proto je jednotlivci zajišťováno spravedlivé soudní řízení, v čemž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud se proto
I. ÚS 258/97
mohl zabývat jen ústavností postupu a rozhodování soudů. Namítaná porušení ústavnosti neshledal a musel pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
Kromě toho musel Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě delší než šedesáti dnů, jak vyžaduje §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 1997 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu