ECLI:CZ:US:1997:1.US.273.96
sp. zn. I. ÚS 273/96
Usnesení
6
I. ÚS 273/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele V.O., zastoupeného advokátem JUDr. P.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči, ze dne 23. 3. 1994, sp. zn. 2 T 9/94, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel svým podáním ze dne 7. 10. 1996 napadá rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 2 T 9/94, ze dne 23. 3. 1994, jímž byl shledán vinným ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody dle ustanovení §238 odst. 1 a 2 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Citované rozhodnutí, jehož stejnopis přiložil stěžovatel k ústavní stížnosti, nabylo právní moci 12. dubna 1994. Navrhovatel vytýká tomuto trestnímu rozhodnutí rozpor s čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), neboť byl odsouzen za trestný čin, který nespáchal. Dále vytýká rozpor s č1. 8 odst. 2 Listiny, neboť byl zbaven svobody v rozporu se zákonem. Rovněž vytýká obecnému soudu, že při svém hodnocení důkazů vycházel z nepravdivých svědeckých výpovědí. Konečně poukazuje i na to, že orgány činné v trestním řízení včetně soudu byly ovlivněny jeho rasovým původem. K výzvě
I. ÚS 273/96
Ústavního soudu doplnil navrhovatel svou ústavní stížnost podáním ze dne 17. 12. 1996, v němž obsáhle popisuje průběh trestního stíhání i řízení před soudem. V závěru dovozuje, že celé obvinění bylo vůči němu vykonstruované a motivované pomstou za trestní stíhání R.V. i faktem, že jeho manželka, L.O., v inkriminované době měla milostný poměr s R.V.
Podle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
V daném případě z obsahu vlastní ústavní stížnosti, a to i poté, co byla právním zástupcem navrhovatele doplněna, je zřejmé, že navrhovatel nepodal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, ačkoliv tuto možnost měl. Nevyčerpal tedy ve smyslu shora citovaného ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. V důsledku toho je nutno jeho ústavní stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. a jako takovou je soudce zpravodaj oprávněn ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout.
Současně je na místě poukázat i na druhý důvod pro odmítnutí návrhu navrhovatele, a to jeho podání po lhůtě stanovené pro jeho podání. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči nabylo právní moci 12. 4. 1994, uplynula lhůta k podání ústavní
I. ÚS 273/96
stížnosti dnem 13. 6. 1994. Návrh však byl k Ústavnímu soudu podán dne 10. 10. 1996, tedy téměř dva a půl roku po lhůtě. Proto i z tohoto důvodu rozhodl Ústavní soud návrh odmítnout ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 14. ledna 1997 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR