ECLI:CZ:US:1997:1.US.275.97
sp. zn. I. ÚS 275/97
Usnesení
I. ÚS 275/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. L.N., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., o ústavní stížnosti proti postupu Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování B., za účasti Krajského státního zastupitelství v B., Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel ve svém návrhu namítal porušování jeho základního práva na obhajobu, zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kterého se dopouští svým postupem Policie ČR, Krajský úřad vyšetřování v B. a to v trestní věci navrhovatele, vedené pod čj. ČVS: KKV-4/20-9. Porušování jeho práva na obhajobu se krajský úřad vyšetřování až do doby podání ústavní stížnosti nadále, dopouští tím, že při vyrozumívání obhájce navrhovatele o konání výslechu svědků neuvádí jména svědků, které hodlá vyslechnout, ačkoliv byl obhájcem navrhovatele požádán o včasné vyrozumívání o jednotlivých prováděných úkonech.
I. ÚS 275/97
Pokud vyšetřovatel nesdělí obhájci předem konkrétní jména svědků, nemá obhájce možnost se s obviněným předem poradit o tom, zda se má tohoto výslechu svědka zúčastnit, nemá možnost probrat věc s obviněným ani po stránce obsahové tak, aby se mohl na výslech svědka náležitě připravit, zejména pokud jde o kladení otázek, prověření věrohodnosti svědka atd. Nezanedbatelná je i otázka palmární. neboť obviněný musí mít možnost zvážit, zda trvá na účasti obhájce u výslechu toho kterého svědka.
Je zákonnou povinností vyšetřovatele postupovat ve smyslu ustanovení §165 odst. 2 tr. řádu, tedy sdělit obhájci včas dobu a místo konání každého úkonu ve věci prováděného. Podle názoru navrhovatele vyšetřovatel svoji zákonnou povinnost nesplnil, pokud obhájci pouze sdělil, že bude prováděn určitý druh procesního úkonu. Účast obhájce na vyšetřovacích úkonech plní dvě základní funkce - aktivně se úkonu účastnit, tedy zejména klást otázky a sledovat zákonnost úkonu. Obhájce však nemůže plnit funkci aktivní účasti při výslechu, která je funkcí základní, pokud mu není oznámeno konkrétní jméno svědka, který bude vyslýchán.
Povinnost sdělovat jména svědků vyplývá dle názoru navrhovatele i z jazykového výkladu ust. §165 odst. 2 tr. řádu, podle něhož vyšetřovatel je povinen sdělit včas dobu a místo konání úkonu, oznámí-li mu obhájce, že se chce vyšetřovacího úkonu zúčastnit. Není zde uvedeno, že by stačilo pouze vyrozumění o druhu plánovaného výslechu. Pokud se v §165 odst. 2 tr. řádu mluví o úkonu, nepochybně se tím myslí konkrétní procesní úkon, tedy např. "výslech svědka XY", a nikoliv pouze výslech svědka.
Navrhovatel opírá svůj výklad ustanovení §165 odst. 2 tr. řádu o právní názor studijního kolegia bývalého ústředí české advokacie z r. 1989 a dále o právní názor v článcích JUDr. V.M., CSc., a Doc. JUDr. P.V., CSc., publikovaných v B. advokacie č. 5/95 a 8/95. Dále poukazuje i na shodný názor Ministerstva vnitra ČR na tento problém, uvedený v jeho "Instrukci pro vyšetřovatele a policejní orgány Policie ČR k postupu v trestním řízení" č. 82/95.
I. ÚS 275/97
Obhájce navrhovatele v průběhu přípravného řízení opakovaně upozorňoval na nezákonný postup vyšetřovatele při oznamování konání procesního úkonu, krajský státní zástupce však vždy dospěl k závěru, že v postupu vyšetřovatele při vyrozumívání obhájce o prováděných úkonech neshledává závad a nejsou tedy dotčena práva navrhovatele na obhajobu.
Vzhledem k tomu, že ani vyšetřovatel ani krajský státní zástupce v Brně nesjednali nápravu v postupu při vyrozumívání obhájce o prováděných úkonech ani do doby závěrečného seznámení s výsledky vyšetřování, domáhal se navrhovatel nápravy prostřednictvím svého obhájce u Krajského soudu v Brně podáním návrhu na předběžné projednání obžaloby a vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Soud 1. stupně po předběžném projednání obžaloby vrátil podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu věc státnímu zástupci k došetření, neshledal však v postupu vyšetřovatele při vyrozumívání obhájce o prováděných úkonech pochybení, a proto neudělil vyšetřovateli žádné závazné pokyny v tom směru.
Navrhovatel ve svém vyjádření ke stížnosti státního zástupce v Brně do usnesení krajského soudu ze dne 27. 1. 1997, sp. zn. 40 T 161/96. opětovně poukázal na nezákonný postup vyšetřovatele a domáhal se nápravy. Vrchní soud v Olomouci však jako soud odvolací dospěl ve svém rozhodnutí rovněž k závěru, že postupem vyšetřovatele nedošlo ke zkrácení práv stěžovatele. Se závěry soudů I. a II. stupně se navrhovatel nemůže ztotožnit, a proto se obrátil se stížností na Ústavní soud.
Navrhovateli je známo, že Ústavní soud se již jednou předmětnou problematikou zabýval a podanou ústavní stížnost usnesením pod sp. zn. II. ÚS 35/96 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.. Podle názoru navrhovatele však v tomto rozhodnutí Ústavní soud nezohlednil všechny skutečnosti, mající význam pro rozhodnutí, zejména zcela opominul posoudit obsah §165 odst. 2 tr. řádu, tedy co lze pod slovy doba a místo konání úkonu rozumět. Navrhovatel je přesvědčen, že vzhledem ke skutečnostem, které uvádí, jsou zde
I. ÚS 275/97
podmínky pro přijetí názoru odlišného od právního názoru v uvedeném usnesení ústavního soudu.
Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1997 Ústavní soud zjistil, že trestní věc navrhovatele byla tímto usnesením vrácena státnímu zástupci k došetření dle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se mimo jiné uvádí, že z ustanovení §165 odst. 2 tr. řádu nevyplývá, že by úkon, jehož konání by mělo být obhájci sděleno, musel být konkretizován jménem svědka, i když v praxi je uvedení jména zcela běžné. Způsob takovéto konkretizace však není zákonem určen, ani povinnost předepsána, a tedy v praxi v situaci, kdy nebylo možno předem vyloučit použití ust. §55 odst. 2 tr. řádu, tj. institutu "utajeného svědka" . závisel způsob konkretizace úkonů v těchto případech na korektnosti přístupu obou stran jak vyšetřovatele, tak i obhájce, jejich důvěře a schopnosti komunikace.
Pokud se jedná o názory teoretických statí na řešení tohoto problému, tyto názory zcela nereflektují nutnost konfrontovat ust. §165 odst. 2 tr. řádu s ustanoveními zakotvujícími institut "utajeného svědka". Námitky, že by takovýto postup vyšetřovatele mohl být v rozporu jak již s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, případně čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle názoru soudu není možno považovat za oprávněné, neboť fakticky nedošlo postupem vyšetřovatele k porušení ústavního práva na obhajobu obviněného. Tento názor je v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 35/96, jenž právě tento právní problém řeší. Z toho vyplývá, že samotné provedené svědecké výpovědi z důvodů, na něž poukazuje obhájce, nelze považovat za nezákonné.
Vrchní soud vyslovil ve svém usnesení k danému problému stanovisko, že výkladem dikce zákona v §165 odst. 2 tr. řádu ,,...je vyšetřovatel povinen sdělit mu včas dobu a místo konání úkonu..." nelze dovodit, že by vyšetřovatel porušil (vyrozuměl-1i obhájce včas o době a místu konání úkonu) povinnost danou mu trestním řádem. Jen
I. ÚS 275/97
porušení této povinnosti je pak právně relevantní pro úvahy, zda přípravné řízení je zatíženo závažnými vadami ve smyslu ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Sdělil-li vyšetřovatel obhájci, který mu oznámil, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu, včas dobu a místo úkonu, dostál povinnostem vyplývajícím z ustanovení §165 odst. 2 tr. řádu. Neuvedení jména svědka, jehož výslech je plánován, nelze hodnotit jako závažnou vadu přípravného řízení, jež by odůvodňovala vrácení věci státnímu zástupci k došetření, neboť nepředstavuje zkrácení práva obviněného na obhajobu ani vadu v procesním postupu vyšetřovatele při provádění důkazů. Nesplnění povinnosti uložené vyšetřovateli interními předpisy, které nemají povahu obecně závazných právních předpisů, nemají vliv na hodnocení právní relevance úkonu samého. Takto je třeba přistupovat k hodnocení úkonů, provedených v době, kdy obviněný měl obhájce, který byl o době a místu konání procesního úkonu vyrozuměn, avšak pro neuvedení jména vyslýchané osoby ve vyrozumění vyšetřovatelem se k procesnímu úkonu nedostavil.
Vrchní soud rovněž poukázal na stanovisko ústavního soudu v otázce hodnocení ústavnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s aplikací ustanovení §165 odst. 2 tr. řádu, kdy vyrozumění obhájce o prováděných procesních úkonech se omezilo na oznámení doby a místa úkonu. Vrchní soud neshledal důvody k odlišnému hodnocení věci, nedošlo tedy dle jeho názoru ke zkrácení práv navrhovatele postupem vyšetřovatele ani z hlediska práv garantovaných ústavními předpisy, ani práv zakotvených v trestním řádu.
Po zhodnocení všech uvedených skutečností i po posouzení stanovisek a právních názorů k předmětné věci dospěl Ústavní soud k témuž závěru, který byl učiněn již v usnesení ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 35/96. Z dikce ustanovení §165 odst. 2 tr. řádu vyplývá vyšetřovateli povinnost sdělit obhájci včas dobu a místo konání úkonu, povinnost blíže konkretizovat tyto úkony zde stanovena není, ani z citovaného ustanovení nevyplývá. Pokud by měl zákonodárce na mysli povinnost bližší konkretizace úkonu, nepochybně by to v citovaném ustanovení expresis verbis uvedl, například demonstrativním výčtem.
I. ÚS 275/97
Podle názoru soudu není možno akceptovat natolik extenzívní výklad ustanovení §165 odst. 2 tr. řádu, jak jej provádí navrhovatel.
Dále je nutno uvést, že výklad provedený v odborných článcích či v interní instrukci Ministerstva vnitra není pro orgány činné v trestním řízení závazný, jak to již vyložil ve svém odůvodnění Vrchní soud v Olomouci.
Na základě výše uvedeného neshledal Ústavní soud, že jsou zde zcela konkrétní okolnosti a nová fakta, za nichž došlo k porušení práva na obhajobu, která jsou významná pro přijetí právního názoru odlišného od právního názoru, který obsahuje již uvedené usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 35/96, jak na to v ústavní stížnosti poukazuje navrhovatel.
Ústavní soud se proto ztotožnil s právními názory obou obecných soudů i s názorem Ústavního soudu v citovaném rozhodnutí a dospěl k závěru, že navrhovateli nebylo v průběhu přípravného řízení v jeho trestní věci porušeno právo na obhajobu, zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. října 1997
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu